Duben 2007

Pokoj Oslíka

30. dubna 2007 v 21:14 | Roxym |  Vaše pokojíky
Tady máte pokoj Oslíka ...

Déšť

30. dubna 2007 v 19:05 | Roxym |  Jednodílné
Jdu po tiché ulici. Přes tmu nedivím dopředu, ale mně to nevadí. Mně už nic nezajímá. Ani ty! Vůbec mě nezajímáš. Nejsi toho totiž hoden. Opět se mi začali řinout do očí slzy. Rychle si je setřu. Nemohu přece brečet. Ne kvůli tobě. Protože ty si moje slzy nezasloužíš. Strčím si ho kapsy ruce a nachumlala se víc do kabátku. Dnes byla chladná noc. Jdu pomalými kroky dál a začala mi téct slza přes celou mojí tvář. Nejde to zastavit. Já nechci brečet. Ale ono to je silnější než já. Ta bolest mě až moc tíží. Až moc dlouho. Bojovala jsem s tím. Ale zvítězilo to nade mnou. Můj žal byl až moc silnej. Slzy mi začaly padat proudem, ale já je už nesetřela. Neměla jsem na to už sílu. Někde přeběhla kočka. Černá kočka. Kouká se na mě tím jejím tajemným a neproniktutelným pohledem. Tím stejným pohledem jako ty. Tím pohledem, který mě tak očaroval. Nechala sem se nachytat do tvé pasti. Nechala sem se chytnout do tvé pavučinou. A nechala se oklamat. Doplatila jsem na to. Byla jsem naivní. Nejradši bych ti řekla, že tě z celého srdce nenávidím. Ale nemohu. Nemohu to říct, protože vím, že bych ti lhala. Že bych lhala i sobě, protože tě pořád miluju.
Silně zahřmělo a já se podívala nahoru. Černé mraky splinuly v jednu velkou a začalo silně pršet. Kapky deště dopadaly na zem a zmizeli. Zmizeli stejně tak rychle jako ta krásná doba. Rozprchalo se to stejně rychle jako krásný sen, který skončil dřív, než začal. Zbyli už jen vzpomínky a oči pro pláč. Jdu tmavou ulicí dál. Byla tak dlouhá, pro mě nekončící. Ale možná si přeju, aby nikdy neskončila. Protože já nevím, kam jít. Protože já už nevím, ke komu jít. Nikoho totiž nezajímám. Byl jsi moje jedinná radost, jedinná moje naděje. Byla jsi moje poslední naděje, která rychle vyhasla. Pořád se sama sebe ptám. Proč? Proč si mi to udělal? Odpověď ale nenalézám. Protože ty mi nejseš schopen odpovědět. Po tom všem, co jsme spolu prožili mi neumíš odpověděť na jednu jednochudou otázku. Proč? Ano, další moje otázka. Proč mi nejseš schopen odpovědět?
Déšť mi hladí tvář. Konejší mě. Smývá mi slzy. A já se nechávám. Bylo to už dlouho, kdo mě konejšil. Protože od té chvíle, kdy mi umřela mamka a táta se opět znovu oženil, neměla se nikoho, kdo by mi říkal konejšivá slova. Kdo by mě hladil po tváři. A kdo by mi setřel slzy. Jen déšt, který mi šeptá do ucha. Jen déšť, který mi hladí po tváři. Jen déšť, co mi stírá slzy. Jen déšť ...
Zaslechnu něčí kroky. Za mnou. Jdu pomalými kroky dál. Je mi totiž jedno, že je někdo za mnou. Jak jsem už řekla, na ničem mi už nezáleží. Jdeme už dlouhou chvíli. Ráda bych se otočila, ale pořád jdu dál. Nepříjmený pocit stoupá. Vím, že to jseš ty. Přinejmenším to tuším. Poznávám tvé kroky. Tvůj dech. Nečekaně zastavím, ale neotáčím se. Déšť sílí a znovu zahřmělo. A ty jsi nezastavil. Jen tvé kroky se ztráceli ve tmě. Po chvilce ucítím tvůj dech. Pak tvůj něžný polibek na mém krku. A poté tvé ruce na mém pase. Podívám se na tvé oči. Byl jsi to ty. Zavřu oči a zašeptám potichu: "Prosím, běž pryč. Prosím!" Nepřestáváš. Déšť čím dál tím víc sílí. Opět otevřu oči a koukám na tvé oči. Tajemné, a neproniktutelné. Nesmím se nechat unést. Nesmím. Nesmím udělat tu samou chybu. Ucítím tvůj polibek. Čekáš, že ti ho budu opětovat. Déšť mi šeptá do ucha. "Ublížil ti .. nepodléhej .. nezaslouší si tě .. ublížil ti!"
"Ublížil jsi mi!" řeknu přes slzy. "Já vím. Omlouvám se ti!" řekneš mi. "Já tě ale už nechci!" skoro křičím. "Miluješ mě. Nenalhávej si! Miluješ mě" řekneš mi jistým hlasem. "Chci tě!" řekneš ještě a dlouze mě políbíš. Odtrhnu se od tebe a začnu na tebe křičet: "Ne, nechceš mě! Nemiluješ mě! Běž pryč! Prostě běž!"
Bez zaváhání odejdeš a necháváš mě stát samotnou v tmavé ulici. Věděla jsem to .. nemiluješ mě ..
PS: Ne, tenhle příběh jsem psala ve spěchu, nesoustředěná a ještě k tomu mi hrála rychlá hudba .. prostě propadák bez konce:D:D ... snaha byla :D
RoXyM

Polibek na rozloučenou

30. dubna 2007 v 19:04 | Roxym |  Jednodílné
Polibek na rozloučenou
Srdce bolí,
rána se pomalu hojí.
Pláče dívka na louce,
neubrání se vzpomínce.
Po tváři steče jí slza,
a z kůry stromu ukápne míza.
Není tu nikdo,
jen ona a nesnesitelné ticho.
Stmívá se.Po malém paloučku pobíhá malý koloušek a kousek od něj se pase jeho máma.Dívka,sedící na louce se postaví a jde do temného lesa.Proč?To sama neví.Něco jí tam táhne.Něco,co je silnější než ona.Cestou se dotýká stromů a prsty přejíždí po jejich kůře.Jak staré jsou asi ty stromy?Co všechno už zažily?Proč jsou tak…tajemné?Prodírá se houštím.Ruce i nohy má poškrábané.Kapesníčkem si utře krev a pokračuje v cestě do neznáma.
Neřekl ani sbohem,
byl vůbec její lásky hoden?
Ano!Určitě ano!
Takhle je to ve hvězdách napsáno.
Vídala ho ve svých snech,
ve kterých mizel hned.
Měl nádherné oči,
a ona pocit,že se jí celý svět točí.
Před ní se objevil potůček s průzračnou vodou.Dřepne si a chce se napít.V odraze vidí sebe a toho,který se objevoval v jejích snech.Stál tam.Měla strach se otočit,nevěděla,jestli je to jen sen nebo skutečnost.Opláchla si obličej,aby se ujistila,že se jí to nezdá.Pomaloučku vstala.On se nepohnul ani o krok a díval se na ní.Díval se na ní tak,jako nikdo jiný.Natáhl ruku,ale ona odstoupila o krok dozadu.Neví,jestli je to to co chce.To po čem toužila.Vlastně po tom touží pořád.Touží ucítit jeho vůni.Touží ochutnat jeho rty,touží cítit jeho teplo.Ostýchavě udělá krok dopředu a čeká na jeho reakci.Nic nedělá,jen si ji prohlíží od hlavy k patě.Dívka nechápe jeho počínání a rozhodne se odejít.Chce udělat krok vzad,ale on ji chytne za ruku a přitáhne si ji k sobě.Nenasytně ji políbí a obejme.Ach ano…teď cítí jeho vůní,teplo,ochutnala jeho rty,ale přece jen něco chybí.Chybí slova.Kéž by uměla mluvit.Proč jen jí Bůh nedal tu možnost,ten dar,mluvit?
Teď tu stojí před ním,
ale je postižena prokletím.
Nedokáže říct ani jedno slovo,
které by bylo v tuto chvíli hodno.
Smutně se na něj dívá,
on si potichoučku zpívá.
Zpívá o lásce a trápení,
zpívá o jeho utrpení.
Dokázala by s ním být pořád.Každý den,hodinu,minutu,vteřinu…Tiskne se k němu.Potřebuje cítit,že ji ochrání.Že ji ochrání před vším zlým.A přitom on sám je to zlo.Je zlem,které se objevuje ve snech.Tak ráda by mu řekla,že se do něj zamilovala.Chtěla by toho tolik říct…Chce ho znova políbit,ale všechno jako by se začalo rozplývat.Poslední zmatený pohled a vše zmizí.Ztratí se potůček,srna,koloušek i on.Dívka se probudí celá vzpocená a pláče…pláče,protože to byl zase jen SEN!
Čas rychle běží,
zastavit ho jde stěží.
Za chvíli všechno zmizí,
a ona strop prosebně vzhlíží.
Zase odešel,
možná cestu ven už našel.
Zůstane sama?
Bude ve svých snech navždy vězněna?
Posadila se na verandu a vdechovala vůni jarních květin.Pohupovala se v houpací sítí a poslouchala zpěv ptáků.Najednou jí někdo položil ruce na oči.Škubla sebou,protože to nečekala.Pohladila ty neznámé ruce.Kdo by to mohl být?A najednou opět uviděla světlo.Když se otočila,stál tam.Byl tam!Tentokrát už ano.Už to nemohl být sen.Padla mu do náruče a pevně ho objala.On ji políbil,ale pohledem říkal,že není všechno tak jak má být.
Dívala se mu do očí,
láska opět útočí.
Pohladil ji po tváři
a čekal,jak se zatváří.
Naposled jí něžně políbil,
volný život se mu ale zalíbil.
Ten polibek…
Polibek na rozloučenou,
Sbohem,miluju tě!
Večer…nešťastná,smutná,zklamaná ulehne do postele.Zavře oči.Doufá,že se zase objeví,ale už tam není.Vážně to byl poslední polibek…na rozloučenou.
Konec
(InnocenceLost)

Láska je jen popel na řasách 1

30. dubna 2007 v 16:25 | Roxym |  FF - Láska je jen popel na řasách
Láska je jen popel na řasách 1

Tak to je Karla Werchnerová vaše nová spolužačka doufám že budete milí a neukážete se hned v tom nejhorším …..jak já tohle představování úplně nesnáším pokaždé když sem v nové škole tak je to to samé to je tak trapný nemůžou si vymyslet něco nového ? To asi ne bylo by to pro ně moc složité !

Tak Karlo posad se tamhle vedle Julie …ukáže na lavici v sadu kde sedí holka s blond vlasy snad až na zem a zmalovaná jak fiflena ..no jo vždycky schytám to nejlepší místo jaká ironie !

No tak prvně vám chci říct něco o sobě se ani nepředstavím Tak mé jméno už znáte jmenuju se Karla Werchnerová a je mi 16 už od svích 12 se neustále stehujeme původně jsme bydleli
v česku ale pak jsme se přestěhovali do Německa kde střídáme jeden barák za druhým mamka se nemůže neustále rozhodnout nebo co už je to čtvrtej barák a nejhorší na tom všem
je že pokaždé musím i do jiné škole tak že žádný pořádný kamarády fakt nemám snad jen nepřátelené na to by mě nestačily všechny prsty co mám !

Škola naštěstí utekla fakt rychle a s tou bárbinou to docela šlo je namyšlená ale vydržet se to dá ! Po cestě ze školy přemýšlím proč to musím mít tak složitý všihni mají
plno kamarádu a já sem furt zavřená sama jasně je to složité protože se furt stěhujeme už mě to štve ! Najednou vidím před sebou hafec holek jak se valí a přednima chudák kluk už nemůže je to komický cukaj mi koutky a málem vyprsknu
smíchy ale co to oni běžej i na mě asi bych měla nahodit zátečku ale moc dobrá v běhu nejsem najednou uvidím jak jedna holka spadla totálně jí ušlapali chudák uskočím do silnice ale jede auto snažím se nák vymotat ale nejde to nachodník se nemůžu
dostat já už to nestihnu rozeběhnu se naposlední chvíli k chodníku a do všech vrazím až popadaj k zemi ty holky jsou totálně mrdlí to je bolest plno jich po mě šlape moje záda …

Ty krávo jedna co si myslíš že si sem přijdeš a zkazíš nám šanci se dostat k Tomovi ? Řve na mě jedna ta kráva

No promiň ale když je někdo vylízanej od paty až na horu se nediv já tu šla jisto jistě první tak zavři tu svou nevymáchanou tlamu a sklapni ! Naše hádka upoutala takovou pozornost až se všechen ten daf zastavil,zastavil se i Tom který měl ještě před chvilkou fakt na spěch :)

Oo tak naše pipka se bude hádat jo ..tak hele vypadáš jak kdyby si šla z pohřbu a budeš Držkovat ? Zase na mě spustí a ve mně to fakt vře

No na rozdíl od tebe nevypadám jak šlapka mám svůj styl a za ten se nestydím a jestli máš nákej problém tak si ho klidně mužem vyřídit i ručně !

No to víž že jo nebudu se zahazovat z takovou …opovržlivě si mě přejela pohledem s takovou burankou

Ta jo si mě fakt dostala začnu se smát burankou ? si nepřišla na nic lepšího ty jo mě to urazilo fakt mě to strašně urazilo rači půjdu a bacha at si nezlámeš nehtíky ! Otočím se a chci odejít ten daf furt kouká a neví co si má myslet a ta fiflena změnila ve tváři odstín na červeno Tom ten se rychle rači rozeběhl zase pryč !

To byl zase den ..doma je zase prázdno jako vždy že naši amj tolik práce že kolikrát ani nepostřehnou že sem doma a vůbec jetsli si všimli že maj dceru ! No co navečeřím se skouknu nějakej ten filmík a jdu spát ..co taky jiného dělat že !

ps: Jinak vám chci říct abyste se na chyby moc nedívali budu vám za to moc vděčná ! :) pa Karla

Nikdy na vás nezapomenu - 3.díl...

30. dubna 2007 v 7:59 | Roxym
Nikdy na vás nezapomenu - 3.díl...


"Ehm...Paule...Simone? Co tu děláte?" vykoktám ze sebe a čumíme na ně s Billem jako Hirohito na Lenina
"Mno...1) se nám stýskalo 2) jsme si přijeli pro Toma, Lukyho a Tedyho" řekne s úsměvem Paul a jsem zralá na léčení...a když se kouknu vedle sebe, vidím, že asi nejsem sama
"Nemáme za váma přijet až za tejden?!?!?!" řekne Bill
"Vy o tom nevíte?" koukne se na nás překvapivě Simone.
"O čem by jsme měli k sakru vědět?!?!?!" zvýšim hlas
"No...že Tom, Luky a Tedy se k nám stěhujou a vy tu budete bydlet." řekne s klidem Paul
"COŽE?!?!?!?!?!?!" křiknem s Billem na stejno
"Asi jste to fakt nevěděli...mno prostě je to tak. Bill je tu na stálo s tebou a kluci se k nám stěhujou!"
"A...a...ale." koktám a kouknem se s Billem na sebe.
"A jako...to znamená...ž...že." koktá Bill
"To znamená, že ty Bille, tu ode dneška bydlíš. Svoje ostatní věci máš u sebe v pokoji." jak to dořekl, vzali jsme s Billem čáru ven.
"Jak nám to mohli udělat?!?!?!?!?!" brečíme si v parku navzájem na rameni...odloučení od dvojčat...Nikdy jim to neprominem...
"Nemyslíš, že by už jsme měli jít domů?" řekneme oba na stejno, když je tma a na hodinkách máme půl třetí ráno.
"Jdeme." řeknu a ruku v ruce se plazíme domů.
"No kde jste?!?!?! Víte jakou jsme o vás měli starost?!?!?!" řvou na nás ty dvě hnusný osoby. Nic neříkáme a rozejdeme se s Billem do svých pokojů. Bill má pokoj místo Lukáše...Když ulehám umytá do postele, přemýšlím nad Billem. Pro něj to muselo bejt horší, než pro mě. Určitě tam měl přátelé, možná i holku...Takhle uvažuju ai půl hodiny a potom usnu.
"Simčo, vstávej! No tak, Simi!" budí mě někdo...
"Hmm...kdo je?" zeptám se v polospánku.
"Mamka..."
"Vypadni..." zavrčim a ještě víc se zahrabu do peřiny...
"No tak, Simi, mi s tatínkem si myslíme, že je to takhle lepší a pře..."
"Víš, co znamená myslet?" zeptám se jízůivě.
"Tak dobře...Ale jestli tě to nezajímá, dobře! Jenom ti řeknu, že Simone, Paul, Tom, Luky a Tedy tu autonehodu nepřežili!!!!!!" když dokřičí tak odejde...nezapomene fláknout dveřma...Asi po pěti minutách vstanu a jako v tranzu jdu do Lu...teda vlastně Billova pokoje. Po cestě ještě zjistím, že je půl sedmé ráno.
"Bille...vstávej." šeptám a jemně s ním třesu. Nic...
"Bille!" křiknu a stáhnu z něj peřinu...
"Neeeee!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" ječim jako splašená a rozklepanýma rukama volám záchranku...snad nebude pozdě. Billovi vezmu z jedné ruky tu ohavnou žiletku a ošetřuju mu, stále krvácející řeznou a hlubokou ránu na jeho levém zápěstí. Naši už jsou asi někde v tahu, protože by tu jinak už dávno byli.
"Bille no tak! Co mi to děláš? Bille, to bude dobrý a vše bude jako dřív! Bille, nesmíš mě tu na tomhle hnusným světě nechat samotnou! Bille!!!!!!!!!" teď už nebrečím, teď už histericky řvu...
"Pane doktore!!!!!!!!!!!!!" řvu na něj a třesu s ním. Jedu s nima o nemocnice, kde čekám s pláčem asi tři hodiny, potom přijde doktor se svěšenou hlavou a zbytek? Jen tma...černo černá tma............


"Slečno, slečno? Slyšíte mě? Kolik ukazuji prstů?" říká mi někdo a já těžce otevírám oči
"Tři." řeknu a porozhlídnu se. Jsem v nemocnici...to už mi došlo. Kolem mojí postee stojí asi deset doktorů a sestřiček a všichni se na mě dívaj s takovým soucitem...tím hnusným, umělím soucitem, až je mi z toho špatně. Udělají mi různá vyšetření...pořád se ptám na jedinýho člověka o kterýho mi jde zrovna teď nejvíc...Bill. A nejhorší je, že moje neustálé otázky ignorují. Potom odejdou a mě stýkají slzy...co s ním asi tak je? Po pěti minutách někdo zaklepe a vejde dovnitř.
"Sim..." rozběhne se k mé posteli Bill a objímá mě...
"Bille..." brečím mu na rameni
"Promiň, to..co...co jsem udělal byla kravina. Kdyby...kdyby jsi mě nenašla...byl bych tě tu nechal samotnou. Byl jsem idiot, až teď jsem si uvědomil, že život jde dál...A musíme být silní..a navíc...jsme teďkon úplně sami a musíme držet pospolu..." koktal jedno přes druhý ale já o zastavila
"J...jak úplně sami?" zeptala jsem se vyděšeně...
"Mno...tvý rodiče...měli autohavárii, všichni si myslí, že to byla sebevražda...Je to teď pro tebe určitě hrozné, ale musíš to zvladnout. Nesmíš udělat stejnou blbost jako já...Rozumíš?" pořád na mě valí ten vodopád slov...Když se můj ustavičný pláč trochu stiší, povídáme si...Dny ubíhají a jedinej člověk, kterej za mnou chodí je Bill. Ani zbytek rodiny, kamarádí, kamarádky, známí a přátelé aší rodiny...nikdo...jenom Bill.
Asi po dvou týdnech mě pustili domů. Domů se vracet nebudu...stěhuju se s Billem do Německa. Přesněji do Berlína...Bude s náma bydlet nějaký Billovo příbuzný...jsem docela zvědavá...
Zjistila jsem, že ten kluk je celkem prima. Je mu tak okolo 25 a je to voják z povolání.
"Tak panstvo, jsme na místě!" zavelí Dany
"Páni..." spadne mi čelist a jenom koukám s otevřenou hubou na ten krásnej byt. Je celej sladěnej do krémově bílé a mahagonového dřeva. Kažej tu má vlastní pokoj. Koupelna s dvojumyvadlem, výřivou vanou (na štěstí není rohová), sprchový kout, dvě zrdcadla s poličkama, kde už máme s Billem svoje šminky a samozdřejmě záchod. Obývací pokoj propojený s kuchyní. LCD na zdi+domácí kino+hifi věž, gauč, celkem prostorná kuchyň, a není tu jídelní stůl, ale jen barové židličky. Věci už mám hezky naskládané v pokoji, kde mám i vlastní notebook.
"Ježiši, je to nádhera!" říkám poád dokola.
"Jsme rádi, že se ti tu líbí." usmějou se na mě ty dva
"Líbí? To je slabé slovo!" řeknu zasněně a dřepnu na gauč.
"Vem si plavky, ručník a pojď za náma." nařídí mi Bill
"Cože?" vykulím na ně oči
"Uvidíš..." řeknou tajemně...
Lushia
P.S.: Doufám, že se líbí......

Až teď si to uvědomuješ?!! 2.

29. dubna 2007 v 21:02 | Roxym
Až teď si to uvědomuješ?!! 2.
MEG
Zamknu se v koupelně a zadívám se do zrcadla. V zrcadle na mě civí černovlasá holčina. Na první pohled vypadá, že jí je 15 let, ale už jí je 17 let. Ve stáří bude mít výhodu, když vypadá mladší než je. Vykouzlím úsměv a zamrkám řasami. Chech, to je tak směšný! Rychle s tím přestanu a rychle popadnu kartáček a začnu si čistit zuby. Dneska je škola, k tomu až do tří. Kdo to má sakra vydržet? Jedinná pozbudivá představa je, že dneska je čtvrtek, zítra pátek a pak krásný víkend, kterej si užiju jak se patří. Lukas mě už trochu nudí. Takže o víkendu půjdu na lov. Popadnu si černou tužku a zarámuju si oči. "Auu, doprdele!" zajíkám, odhodím tužku s kterou sem si málem vypíchla oko a popadnu vibrujícího mobila, který mě předtím vylekal. Smska od Lukase, dalo se to čekat. "Ahoj slunicko! Mas dneska cas? Sehnal sem totiz listky do kina. Zacina to od 18:00. Pak bychom mohli ke mne kote;) Posilam dlouhy polibek :-*. Lukas."
Rychle mu odepíšu, že ráda, ať se pro mě staví po škole a že mu taky posílám dlouhý polibek. Poté se zas plazím po zrcadle a snažím si orámovat oči ..
TOM
Čekal sem na ní až moc dlouho, že sem to nakonec nevydržel a šel do koupelny taky. "Co tu sakra děláš?" lekne se Meg, která se snažila namalovat. "Moc ti to trvalo a já pospíchám!" řeknu s klídkem a popadnu kartáček. "No jasný! Ale co kdybych byla nahá!" osopí se na mě Meg a nanáší si řasenku. "To by se nekonalo žádné překvapení, nemyslíš?" ušklíbnu se a dostanu kopanec. "Prasáku!" řekne, popadne svoje obelečení a jde se převlést do pokoje. Potichu si pro sebe zasměju. Mám chuť jí ještě víc nasrat, chce to víc koření. Rozhlídnu se po koupelně a padne mi oko na její zapomenutou mikinu. Hm, takže mám důvod jít k ní do pokoje. Vyplyvnu pěnu, rychle si opláchnu pusu, popadnu její mikinu a jdu potichu k její pokoji ..
MEG
Dveře se najednou otevřou a přichází Tom, který drží v ruce mojí mikinu. Jeho úsměv ale rychle zvadl, když si mě prohlídl. "No jo brouku! Nejsem tak hloupá, prostě tě už znám brouku. Takže sem se nakonec nepřevlíkla!" řeknu mu s vítězným úsměvem. "Fajn, tak jednou sem zas prohrál!" řekne Tom, hodí po mně mikinu a jde pryč. "Udělej prosim tě tu snídani!" křiknu ještě za ním a s pocitem bezpečí se začnu opravdu převlíkat. Znám Toma. Teď už nepůjde ..
TOM
Ta zmije zase nade mnou jednou vyhrála. Ale ať se nebojí, master Kaulitz starší se jí někdy pomstí. Podívám se do ledničky, co bych mohl udělat k snídani. Pak se ušklíbnu. Už vím, jak se jí pomstím. Moc dobře vím, že nemá už moc času a bez snídaně se zas neobejde ..
MEG
Párkrát se otočím před zrcadlem. Fajn, sem ráda, že sem si nakonec koupila tohle černé triko a ne to červené. A ty nové džíný jsou taky úžasné. Vyniká tak moje postava. Nechme ale být mojí postavu. Mám hlad a chci snídani. Sem zvědavá, co Tom vykutil. Vykročím z pokoje do kuchyně, kde vidím Toma, který se láduje s toustem (začali se mi sbíhat sliny) a udělal si kafe. Ano, to si udělal pro sebe. A víte, jakou snídani mi normálně přichystal? Suchej rohlík bez ničeho a sklenici vody !! A ten magor moc dobře ví, že se bez snídaně neobejdu. "Co si to o sobě myslíš?" začnu na něj řvát. "No tak Meg, kde se poděla tak včerejší mazlivá kočička?" ušklíbne se Tom ..
Pokračování příště :-)

Vztek 10

29. dubna 2007 v 19:14 | Roxym |  FF-vztek
Vztek10:
,,Tomí víš já nevím co na to říct víš známe se jen chvíli a…."
,,Já vím."řekl sklesle. ,,Tak prozatím budem kámoši a pak ti řeknu jo?"zeptala jsem se ho s nejistotou v hlase. Ten jen sklopil hlavu zakýval, zvednoul se a odešl. Já tam chvíly ležela a čuměla do blba, ale pak se taky zvedla a odešla. Cítila jsem se tak divně jako bych odmítla kousek sebe. Ale já ho ani mít nemohla, vždiť jsme se viděli jen dvakrát a to ještě jen tak letmo, takže ho fakt neznám. Na balkóně jsem si zapálila cígo a koukala na ty malí lidičky pod sebou. Připadala jsem si velká, jako bych nad nima měla moc, ale kdybych byla dole byla bych tak malinká a bezvýznamná. Teda nevim. A najednou jsem začala přemýšlet o sebevraždě. Ne že bych ji chtěla spáchat to ne, teda jo, ale nechtěla bych zemřít já bych to jen chtěla vyzkoušet, vyzkoušet a jaký to je když ti po ruce stéká pramínek krve, skusi jaký to je když padáš z mostu, ten neuvěřitelný pocit lehkosti, bez potíží jen tak padat. Poslední dobou přemýšlím fakt nad takovýma kravinami. Kouřila jsem jedno cigáro za druhim a nevnímala čas. Ani nevím jak, ale usla jsem tam.
Ráno mě probudila něčí ruka u mě na tváři a pak ,,Vstávej En notak vstávej." Lehce semnou ten dotyčný zatřás.,,Hm."zabručela jsem ale otevírat oči se mi nechtělo. Ale moment já jsem v posteli, vždyť jsem usla na balkóně nebo ne? No po ránu se mi to nechce řešit, ale zase uslišim ten hlas.,,No tak už nespi En.",,Hmlmgrbflsm."řeknu a překulim se na druhej bok. Ale ten dotyčný je nějakej neodbitnej a furt žvaní.,,Vstávej je snídaně." Ale jak jsem uslyšela o jídle tak jsem rozlepila oči a posadila se.,,No vidíš že to de když se chce."řek ten někdo a já se na něj otočila.,,Jé Tome co ty tady?" ale místo odpovědi se mi dostal jen úsměv.
,,Terka na tebe čeká u snídaně."řek a odešel, chvíli jsem přemýšlela nad tím co tam dělala, ale pak to pustila z hlavy a šla se obléct a na snídani.
,,Dobré ráno."pozdravila jsem kluky s Terkou.,,Dobré."řekli sborově. Tak jsem si nabrala hromady jídla a šla si sednout mezi Toma a Terku(jinde nebylo místo).,,Kam to všechno dáváš?"divil se Tom při pohledu na můj naloženém talíř.,,Ty máš co říkat."a ukázala jsem na jeho tři vrchovatý talíře.,,Já jsem ve vyvinu já musim." A přitom si hladil břicho. Já se jen ušklíbla a dál se mu nevěnovala.
,,Tak kam to bude dámy?"zeptal se nás Georg když jsme vyšli před hotel, že se pudem někam projít.
,,Já bych zašla do kina."navrhla Terka
,,Mě se chce na pouť."navrhovala jsem zase já
,,To já bych šel na motokáry."vychrlil další nabídku Georg.
,,No mě se nic moc dělat nechce takže to kino beru."řek Bill
,,Já bych si chtěl zajezdit takže jdu s Georgem."řek Gustav a už byly v tahu
,,Pudu s En aby nebyla sama."promluvil Tomík
Tak jsme se rozpárovaly, teda nevim jestli Georgovi a Gusťovi se dá říka pár, ale tak jseme šli my(já a tom)na pouť, Bill a Terka do kina a G+G na motokáry.
,,Tak kam to bude slečno?"rozmách se rukou tom po pouti.
,,Já bych pane ráda šla na něco extrémního jestili by jste semnou šel a přitom se na mě nepoblil?"
,,Já ti ukážu co má všechno Tom Kaulitz v sobě."říkal mi s hlavou nahoru a přitom se bouchal do hrudi jako nějakej king kong.
,,Tak pojď ty moje opičko."
Byly jsme asi na pěti fakt hustejch atrakcích a završili to horskou dráhou a Tom byl tak zelenej že kdyby měl zelený oblečení tak si ho spletu s trávou. A to prej že toho hodně vydrží. To já bych klidně ještě někam šla, ale musim brát na něj ohledy ne?
,,Tomí jseš v pohodě?"
,,Já……..musim……………chce..se mi….."ale už nedořek a byl v křoví. Chudáček. Pak jsme hned šli na hotel a tam jsem udělala Tomovi čaj a dala prážky snad ho to přejde.

/anca/

A já se třásla

29. dubna 2007 v 16:54 | Roxym |  Jednodílné
Je to sen, či noční múra nebo možná se to opravdu děje, nevím. Nechápala jsem tě, nedokázala sem pochopit tvé rozdrásané srdce a to mě straší v mých snech jenž se odehrávají tak daleko od nás, daleko od reality všedního dne. Vždy se vzbudím a třesu se…Křičím tvoje jméno, ale nikdo mi neodpovídá, jenom mě sleduješ, propaluješ mě svým pohledem, neříkáš nic. Jen se díváš a já se třesu. Předstírám náklonnost a přátelství k lidem, kteří mě nesnášejí.
Sním…Sním o světe bez zla, o světe, kde by jsme se mohli milovat a nikomu by to nepřišlo jako zrada, jako nůž zabodlý do zad, ty představy mě mučí. Je léto a země je suchá, žízní a touží po vodě jako já po svobodné lásce, jako já toužím po tobě. Jen ranní mlha vznášející se nad lesem sleduje tu nicotnou prázdnotu. Prázdnotu stejnou jako je v mé duši, v mé vyprahlé duši, jenž zaprodala bych ďáblu. Pro jednu jedinou věc. Procházím naše místa, kde jsme se scházeli, místa, kde znám každý lístek v trávě, ale kdo ví, možná, že je neznám vůbec…
Najednou stojím, před vchodem do parku, do parku, který jsme tak dávno tajně procházeli křížem krážem a báli, že nás někdo uvidí, že někdo přijde na naši tajnou lásku, nebylo to správné, nikdy se to nemělo stát. V parku je šero, ptáčci neprozpěvují a veverky se neprohánějí po větvích, jako by to měla být předzvěst něčeho zlého, ale já přesto jdu dál. Něco mě táhne dozadu, k fontánce na níž jsou vyobrazeny dvě mořské panny. Najednou jsme tě uviděla a srdce se mi na okamžik zastavilo, stála jsem od tebe asi patnáct metrů daleko, a přesto jsme poznala, že na někoho čekáš. Kdo to je lásko? Jak rychle jsi dokázal zapomenout, stejně jako tvůj bratr, taky zapomněl. Stále tam stojím a koukám na tebe, nevšímáš si mě, protože právě přišla nějaká dívka, objímáš ji. Políbil jsi ji, v té chvíli se mi zatočila hlava, jako bych to všechno prožívala za tu dívku, nebo to je tím ,že přesně takhle to začalo i s náma? Pohladil jsi jí po vlasech a pak jsi stočil pohled a všiml jsi si ,že tam stojím, ušel jsi pár metrů směrem k mne, po tváři mi sklouzla slza. Spadla na zem a roztříštila se na miliony malých kapiček. Dělal jsi, že ji nevidíš a přesto jsme si byla jistá, že jsi stejně nešťastný jako já.
"Sbohem" zašeptala jsem a ty jsi se na mne naposledy podíval. Odešla jsem.
Stojím na ulici a ztrácím se v šedi a ruchu nakupujících. Ty jsi jistě objímal svojí novou dívku a já? Já se třásla.
Ve chvíli, kdy se sny začínají prolínat do reality, ve chvílích, kdy nevíme, , jestli to byl sen a nebo ne, když začínáme hledat věc a poté zjišťujeme, že neexistuje a jen se nám zdála, je se sny těžké pořízení. I já hledala....... Našla HO....... Díval se........ A já se třásla...
(SISSI)

Život není peříčko - začněte posilovat aneb Tleskejte! Komedie končí!...5.díl

29. dubna 2007 v 16:48 | Roxym |  FF - Život není peříčko - začněte posilovat aneb Tleskejte! Komedie končí!
"Ehm,ehm." odkašlala jsem si a čekala až se ten mladičký profesor otočí.
"Přejete si?"zeptal se úsečně.
"Přišla jsem se ti…tedy pardon vám omluvit za to, že jsme k vám byla neslušná a drzá, ale váš mladý vzhled mě zmátl." hlas mám naprosto vážný, ale uvnitř se směju na plný kolo.
"Je mi pět a dvacet a omluvu přijímám." zavrčel nepřátelský a já se radši stáhla zpět na záhon, v půl čtvrtý jsem měla práci hotovou a zrovna, když sem to chtěla jít oznámit Fidovi, přiřítila se profesorka se sváčou v podpaží.
"Pan profesor Braun mi říkal, že jsi se mu už přišla omluvit, za to tě chválím." opět má na tváři přátelský úsměv.
"Ale na tu diskotéku stejně nepůjdeš." setře mě.
"Hm…Nevadí já na tancování stejnak moc nejsem, paní profesorko, můžu mít dotaz???"zacvrlikám jako neviňátko.
"No?"
"Kolik vám je?"
"Hodně, do toho ti nic není." zašklebí se a chce odejít.
"Já jenom, že profesoru Braunovi je 25…to není zase o tolik mladší než vy ne?" nadhodím nenápadně. Tak mě totiž napadlo, že kdyby se ti dva dali dohromady, tak by se přestala o nás, teda respektive o mě tolik starat a měla bych veget…
"Ne o tolik ne…Tady máte svačinu." vrazila mi do ruky balíček.
"Děkuju." hm…tři rohlíky, rajče a kus salámu. Dobrý mno.
"BAF!" ozvalo se za mnou zrovna, když jsme se cpala rajčetem jako prase, to mi samozřejmě zaskočilo.
"No tak…Dýchej…" slyším povědomém hlas, akorát si nemůžu vzpomenout či je.
"O.K….do-dobrý, díky." vyhekám ze sebe a otočím se.
"Aha…"vykřiknu, když zjistím kdo se mě pokoušel zabít a následně mi pomáhal.
"Co aha." nechápe.
"Už delší dobu mám pocit, že mě někdo chce zabít, ale že to budeš ty, když jsi mě viděl jednou v životě, to jsme nepředpokládala." zasípu, protože mám pěkně podrážděný krk.
"Hahaha…" řekne ironicky a šoupne před sebe nějakou holku.
"Ahoj, já sem Jasmin Weberová a chci ti poblahopřát." řeknu s americkým úsměvem.
"Cože??" nechápe ta dívka, má nějaký hluboký hlas.
"Jééé holka ty mutuješ, to si první co sem potkala, ale no to je ale jedno…K věci, chci ti poblahopřát, že tvůj přítel je takový hovado, to jsi ho musela vyhrát v tombole ne?? Protože tohle snad nikde volně nepobíhá." už mi zase ta huba jede, ale to se mi stává selkem často. Jenom by mě zajímalo, proč je ta holka tak rudá, to jsem se snad trefila či co?
"Jmenuju se Bill." vypadne z ní. Načež si vezmu Toma stranou.
"Tome?"
"Chachacha.." řehtá se.
"Její rodiče jsou slepí??? Nebo proč ta chudinka dostala klučičí jméno??? A proč se tak blbě směješ??? Měl by jsi jí litovat, doufám ,že až jí bude osmnáct, tak si nechá změnit jméno, třeba Nikol se mi líbí…"
"Ty vole…"vypadne z dredaře a sekne sebou na zem, kde se odehrává další záchvat smíchu.
"No to nevadí…Jen se směj, chudinka." řeknu mu, mávnu na Billinu a jdu za Fidem, kterého jsme před chvíli zahlídla vcházet do kravína.
"Fido!!!"
"No co je průšvihářko?" optá se, když ho konečně doženu.
"Záhonek už je, jestli chceš, tady je nákres jak by to mělo asi zhruba vypadat až to rozkvete." strčím mu pod nos čtvrtku.
"Hm…Já se v tom nevyznám, ale jsou tam astry?"
"Jo sou tam, je jich tam habaděj, kromě krajů na krajích jsou tulipány a ty se střídaj s narcisami…" oznámím mu, načež se spokojeně nadechne, zmuchlá čtvrtku a dá si jí do zadní kapsy u montérek.
"Tak…Teď mi budeš pomáhat…" oznámí mi.
"A s čím?" juknu nedůvěřivě na ty velký holštýnky.
"Budeme prasátkům dávat náušnice."
"NE!"vykřiknu zděšeně, protože vím co to obnáší.
"Ale ano, vždyť je to nebolí." táhne mě na smyka do prasečáku.
"Ale křupe to a já to nesnášííííííím…" zakřičím dramaticky, ale to už mě vhodí mezi boxy prasat.
"Nekecej chytej je." pobídne mě.
"Uděláme ty dva boxy, kde jsou ty selátka malý a pak se prostřídáme, protože ty větší by byli na tebe už moc těžký." dodá, ale to už sem donucena chytit jedno hystericky řvoucí sele a počkat až mu Fido procvakne ucho. Tohle nám vydrží až do večeře, povídáme si i když většinou není přes řev prasátek nic slyšet.
"Holka už je čas na večeři." koukne najednou na hodinky.
"Jo a my dva smrdíme jak prasata." nadhodím.
"No jo…Se nezblázní, tak to přetlučem kouřem." vytáhne těžký westky a nabídne mi.
"Nezdráhej se a ber." vybídne mě, když vidí, že mi je blbý kouřit s ním.
"Tak jo." po zapálení zjišťuji velice podstatnou věc.
"Jestli se z tohohle neposeru ,tak už z ničeho." zahlásím a Fido se uchichtne.
"No jo, je to trochu těžší kuřivo…" zamává rukou, aby rozehnal ten neuvěřitelnej dým.
"Nevadí."pokrčím rameny .
"Fuj…" vykřikne většina lidí, když se vřítíme do místnosti, kde jsou stoly a už tam debužíruje většina lidu i Tom, Andrea a ta holka Bill.
"No co co co!" řekne jenom Fido a všichni ztichnou, tomu se říká autorita.
"No to je teda hnus." zvedne se nějaká holka a k mé hrůze to má ohnivý mikádo, panebože to je ta holka co jsem do ní vrazila na chodníku…
(Jessy)

Za co mě trestáš? 10.

29. dubna 2007 v 16:44 | Roxym |  FF-Za co mě trestáš?
Za co mě trestáš? 10.

,,Ty s ním něco máš?"ukáže Sarah na Billa.Udělám na ni otrávenej ksicht.
,,Si se zbláznila ne?"poklepu si na čelo.Elis se usměje a přeměří si mě takovým divným pohledem.Jako by věděla,že…ne nic!
,,Omluvte mě.Už musím jít."přeruší ticho Petr.Otočím se k němu a věnuju mu jeden z mých úsměvů.Mrkne na mě a odejde.
,,Asi po tobě jede."utrousí Elis.
,,To je blbost!"zavrtím hlavou.I když…byl docela pěknej.Takovej ten typ,na který letí všechny holky.A když všechny,tak všechny.Opřu se o nějakej stůl co je poblíž a vychutnávám si tu dobrotu.V dálce slyším hlasitý smích a hned vím,komu patří.
,,Holky?"přileze k nám Sandra s obrovským plyšákem.Asi se přišla pochlubit,co jí tatíček zase koupil.
,,Co je?"ozvem se sborově.Sandra chvilu mlčí,ale pak se začne zase smát,když uvidí moje špinavý triko.
,,Něco k smíchu?" syknu na ni.Zarazí se,ale teď se začne šklebit.
,,Podívejte co sem dostala!"ukáže na toho BIG medvěda.Teda,já na něm nevidím nic zvláštního.
,,A?"zvednu obočí.Sandra nejspíš nepochopila mojí otázku.Nečekaně…
,,Bože ty seš blbá."řeknu si potichu.Mojí pozornost odláká něco jinýho.Běží sem nějaká holka a na všechny řve.Doběhne až k nám a začne do mě hustit.
,,Jak si to jako představuješ?Takhle Billa surově odstrkovat?Si ty vůbec normální?Ne nejsi!Si jen ubohá přistěhovalkyně!"prská mi do obličeje.Podívám se na moji zmrzku a než ta holka stačí zpozorovat,co se děje,přistál můj kornoutek na její hlavě.Tak a ještě to musím pěkně vytvarovat,takže jí ten kornoutek na hlavě rozmačkám.Do očí jí vyhrknou slzy a uteče.Tak z tohohle čuchám malér.
,,Trix?De sem ředitelka…"drcne do mě Sarah a schová se společně s Elis za mě.Godzila(ředitelka)už stojí přede mnou a nadechuje se,aby mohla pronést,že se chovám neslušně.
,,Slečno Trix,musím vám oznámit,že vám budu muset zpřísnit trest.Takže místo psaní trestu,budete uklízet záchody."svojí řeč završí tím,že si do huby strčí tvarůžek.No super!Takže já budu drhnout školní hajzly.Líp už to začít nemohlo.No tak nevím,jestli za mě budou mít doma radost.
,,My ti pomůžem!"zazubí se Elis a Sarah s ní.
,,Dík.Ještě že vás mám."obejmu je.Sandra pořád stojí kousek od nás a všimnu si,že má skleněný oči.Že by jí něco donutilo k slzám?A když jo,tak co?
Po cestě domů narazíme na Toma,který má fajně červenou hubu.Heh,dobře mu tak!Když nás uvidí,snaží se maskovat.Schová se za lampu a jako vůbec není vidět.
,,Tome vylez.Seš nenápadném jak hovno v trávě."zařvu na něj.Tom teda vyleze ze svého úkrytu a čeká až k němu dojdeme.
,,Copak tu děláš tak sám?"popichuje ho Sarah.Tom na ni vyplázne jazyk,čímž Sarah rozesmál.
,,Neviděly ste Billa?"zeptá se po dost dlouhém tichu,které pro mě bylo nesnesitelný a proto sem si pobrukovala nějakou melodii.Elis se na mě podívá.Pak to zopakuje i Sarah.
,,Proč se na mě díváte?"nasadím udivenej výraz.Elis mě "nenápadně" kopne do nohy,až zařvu bolestí.
,,Au!To bolelo!"zavrčím na ni.
,,Tak viděly ste Billa?"zeptá se znova.Jo aha!Tak proto do ně kopla.Nejlepší by asi bylo,kdybych mu odpověděla…
,,No viděly."zahuhlám něco v tomhle smyslu.
,,A kde?S kým?"vyptává se dál.
,,U stánku se zmrzkou asi před půl hodinou.Naštval mě.Pak se někam vypařil."začnu mávat rukama na všechny strany.Tom přikyvuje,ale vypadá,jakoby nad něčím dumal.Což by u něj byl asi zázrak.
,,Tome?"lehce do něj kopnu.Podívá se na mě a hned uhne pohledem.
,,Promiň,cos říkala posledních pět minut?"zakření se.
,,Že seš debil."ušklíbnu se na něj.Dokonce se začnu smát,když nasadí svůj nechápající výraz.
,,Tos určitě neříkala!"namítne nakonec.Až teď sklouzne pohledem k Elis a chvilku na ni doslova čumí.El se na něj taky dívá.O je!Jiskřičky přeskakují o stošest.
,,No nic,já du dom.Zdarte."rozloučím se s nima a zapluju do baráku.Doma mě uvítaj hafani a Polly,která sedí v křesle a po její tvářičce se kutálejí slzy.Dřepnu si před ní a vezmu její ruku.
,,Co se ti stalo?"utřu jí slzu,která jí právě ukápla.Zvedne hlavu a potom mě silně obejme.Nechce mě pustit,tak jí od sebe musím odtrhnout.
,,Byl tu Bill.Říkal mi,co ste si udělali.Myslí si,že ho nemáš ráda.Že ho máš ráda Trix?Že jo?"vzlyká.
,,Jasně,že ho mám ráda.Nechápu,kde přišel na to,že ne." sakra…co mi to ten Bill dělá?Proč přišel k nám a do našich problémů zasvětil i Polly?
,,Já to věděla.Říkala sem mu to,ale on pořád že ne.A pak odešel a práskl dveřmi.Říkal něco v tom smyslu,že až budeš chtít,že máš přijít.A že když budeš potřebovat,tak tu pro tebe dycky bude."vysmrká se do kapesníku,který sem jí podala.Bille…Bille…
Večer,když ležím v posteli pořád přemýšlím nad tím,proč Bill přišel sem.Hele…narovinu,já ho mám fakt moc ráda,ale prostě nedokážu být někomu zavázaná.Nedokážu s někým být pořád.Každej den.Každou hodinu,minutu,sekundu…A když už se mi to podaří,tak začnu mít z těch lidí ponorkovou nemoc.Takhle bysme moc daleko nedošli…takhle asi ne.Zavřu oči a svou mysl nechám unášet sny…
Ráno…teda aspoň myslím že ráno,mě v nekřesťanskou hodinu probudí někdo,kdo hází kamínky do okna.Vymotám se z peřiny a loudavým krokem dojdu až k oknu.Otevřu ho zrovna ve chvíli,kdy ten někdo házel kamínek no a samozřejmě mě trefil do hlavy.
,,Agrr…kterej magor otravuje?" nakloním se a dole vidím Toma.Celej se třese a rukama naznačuje,abych šla dolů.No tak že je to on na sebe hodím župan a potichoučku slezu po schodech a vyjdu na zahradu.Vzbudila sem psy…neva aspoň půjdou se mnou.
,,Stalo se něco?"optám se,když stojím před Tomem.Třese se jak osika.Obětuju se a půjčím mu můj župan.
,,D…d…dík."zakoktá a zabalí se.Zavedu ho do baráku a uvařím mu teplej čaj.
,,Já bych rači studenej RedBull."nevinně se zatváří.
,,Ale hovno!Dostaneš horkej čaj a už mi konečně řekni co se stalo."postavím před něj hrnek a sama se posadím na židli.
,,Bill…nepřišel domů.Neodpovídá mi na SMS.Má vypnutej mobil.Mám o něj strach."běduje Tom.
,,Ale proč si přišel za mnou.Dyť jsou 4 ráno!"ukážu na hodiny,které sou nad ledničkou.
,,Myslel sem,že mi pomůžeš ho hledat." zesmutní.Sákriš…
,,Hmm,tak dobře no."nechám se překecat a du se převléct.Vyrážíme hned,jak se Tom zahřeje a načerpá síly.Stojíme před barákem a oba se rozhlížíme na všechny strany.
,,Rozdělíme se.Já du tudy a ty tudy."navrhuje Tom.Mě se to sice moc nezamlouvá,ale budiž.Vzala sem si s sebou Faro-dobrmana a Tom zase Lulu-rotvajlera.Tak a teď začne ranní dobrodružství.Honba za Billem….

(InnocenceLost)

Jedna velká, nepravidelná chyba...III.

29. dubna 2007 v 9:51 | Kachna
3.díl
On se mi začal koukat do očí a začal se přibližovat, nevím, proč ale já jsem zamkla, zhasla a dál se věnovala Billovi, koukali jsme si do očí a neustále se přibližovali, byli jsme od sebe ve vzdálenosti několika milimetrů, a pak jsme se políbili, líbal nádherně, svalili jsme se na postel a užívali si jeden druhého byl to nádherném nepopsatelném pocit, byla jsem štastná, po čtvrt hodině jsem se od něj odlepila , on se na mě zkoumavě podíval a já řekla ty dvě slova "miluji tě" někomu by se to mohlo zdát hodně narychlo, ale my jsem se znali od dětství a za ty tři roky si to taky uvědomili. V Billových očích bylo vidět, že je opravdu štastný, líbali jsme se tam ještě strašně dlouho, ale pak šli spát. Ráno jsme se probudili jeden vedle druhého. Umyli se, oblékli, zulíbali a šli na snídani, pak oběd, exkurze po městě, domů, večeře sprcha a nejhezčí část dnes, mohli jsme být spolu, byla jsem strašně štastná takhle to pokračovalo každém den. Tři dny před odjezdem jsme však byli zmlklí, ale nedali jsme to na sobě znát, ted den jsem měla volno, takže jsme si mohli užívat jeden druhého, okolo deváté hodiny jsme vklouzli do Billova a na chvili i mojeho pokoje, zámek cvak, světlo blik a už jenom my dva, tekly nás slzy, protože za tři dny odjíždím, ale chtěli sme si dnesní večer co nejvíce užít. Dolehli jsme na postel a něžně se líbali, zvrtlo se to a oblečení už lítalo všude kolem, nemohli sme se nabažit jeden druhýo, věci dole, ted už jenom spodní prádlo ,leželi jsem na sobě, dýchali vůni toho druhého a líbali se, po nějaké době ležely na zemi i naše spodní prádla. Vzrušení bylo na místě rychle jsme dýchali, potom s jenom Bill zeptal, jestli to chci, já jenom odkývla , Bill už hledal kondom, našel ho hned rychle si ho navlíkl a už do mě pomalu vnikal . Byl tak jemný, tak něžný, vůbec to nebolelo, pohupoval se ve mně pomalu, nešlo to vydržet, dala jsem najevo, at zrychlí , on zrychlil, bylo to nádherný, po chvíli jsme oba dosáhli orgasmu a v obětí usnuli. Ráno mě probudily dvě nejkrásnější slova na světě "Miluji Tě" řekl mi bill do ouška, já se se hned usmála a řekla to samá co nejprocítěněji, jak sem mohla, otevřela jsem oči a hladila Billa po linii těla,měl strašně heboučkou kůži. Co chvili jsme se líbali, vydrželi vyjeme tam věčnost, ale museli jsme dolů, bylo by to podezřelé, společně jsme tedy ruka v ruce vklouzli do koupelny, společně se osprchovali, voda stékala po našich tělech, jazyky se nám smotávaly do sebe, bylo to nádherný, potom jsme se jen oblékli a pádili dolů , byli jsme oba neuvěřitelně štastní…………" Gábino, vnímej mě! ,dneska jseš uplně vedle, co ti je?" řvala učitelka, asi měla pravdu, byla jsem myšlenkami ještě u Billa. Dnešní večer jsme strávili úplně stejně, jako ten včerejší, bylo to nádherný ale vše krásné musí jednou skončit .Stáli jsme u autobusu a loučili se, tekly nám slzy, nevnímali okolí, učitelka už byla taky v koncích, protož nevěděla, jak nás má už konečně rozdělit odmítala jsem se od Billa odlepit, ale … musela jsem, nasedla do autobusu, pustila Billovu ruku zaslepená od slz jsem hledala místo v zadu, dívala jsem se odtamtud na Billa, stál tam se slzami v očích, autobus se pomalu rozjížděl, Byla jsem na dně, ani máma mě doma nemohla utěšit, bylo to strašný, večery jsem celé probrečela a ve škole nic nevnímala. Dny utíkaly a bylo to se mnou čím dál tím horší, nevědla jsem jak dál. Po měsící, v den svých 16tych narozenin mě nalši v koupelně v kaluži krve, ztratila jsem tím mnoho, kdych jen několik hodin počkala, dověděla bych se, že Bill přijede, celý měsíc to s mojí matkou zařizovali, měl přestoupit na náš gympl, mohl být se mnou, už se těšil, ale, ale bylo pozdě, právě on mě našel mrtvou, byl to pro něho vělký šok, já, kdybych jen chvíli počkala, mohla bych být štastná, je to strašné, když konečně potáš svou nejvěší lásku, a musíš se odloučit od těch nádherných polibků, od milované osoby samotní, citít se tak sám, a nejde to , nejde zapomenout, no jo ,kdybych já ještě počkala, mohla bych být štastná. V den mojeho pohřbu Bill vůbec nepromluvil, zhroutil se, když se rakev sesouvala do země. Udělala jsem jednu velkou chybu, kdych jen těch pár hodin, nebo třeba i minut počkala, mohlo to být úplně jinak, mohli jsme se vzít , mít děti, mohli jsme být šťastní, kdybych neudělala tu velkou chybu, chybu která už se nedá napravit…
KONEC
____________________________________________
Je to smutný, mě se to tak líbí, nevím jak na to budete reagovat, a jestli se vám to bude líbit, může se to zdát celé takové .. rychlé, ale prostě tak to ze mě vyšlo…. Budu ráda za veškeré komentáře
Gábinka

Jedna velká, nepravidelná chyba...II.

29. dubna 2007 v 9:50 | Kachna
díl. 2
Ráno jsem se probudila okolo deváté, se třídou jsme měli sraz až ve dvě hodiny odpoledne, takže pohoda. Bill ještě spal, má totiž velkej pokoj, do kterého nastěhoval ještě jednu postel. Já jsem si vzala svoje věci a odešla se umejt do koupelny. Tam jsem udělala svou ranní hygienu , vyměnila pyžamo za rifle a tričko a odešla zpátky do pokoje, Bill pořád spal, tak jsem řekla, že ho probudím. Budila jsem ho opravdu originálním způsoben- zatahala ho za rameno. Ten se jenom překulil na druhou stranu a spal dál. "tak to teda ne, já přijedu po třech letech a ty tu budeš spát, to teda ne" houkla jsem si pro sebe. "Bille, zlatíčko, maminka přišla, vstávej, pojď, hezky se napapáme a půjdeme do školky si hrát s ostatníma dětma" hi hi.. a sakra, on to fakt slyšel , jenom otevřel oči a blbě se na mě koukal "co to bylo?" řekl se smíchem " To bylo prosím probouzení Billdy" … "A proč si mi říkala, že mám jít do školky?" "noo, já nevím, ale probudil ses, to je hlavní, a pojď se najíst, mám hlad" " jo tak počkej, jenom skočím do koupelny, hned jsem zpátky" … hmm.. hned jsem zpátky. Hned.. už je tam 20minut. Ale aspoň jsem objevila za tu dobu krabici, otevřela jsem ji a normálně mi ukápla slza, byly tam fotky, fotky, jak jsme měli asi 4 roky, honili jsme se po zahradě u jejich domu v Česku. Byli jsme tak malí, pamatuji si na ty doby, chtěli jsme spolu být pořád, ale pak přešlo po několika letech to stěhování, nabrečeli jsme se, ale to už je pryč, holt to tak muselo být, už nemůžeme být spolu pořád. Pamatuju si, jak jsme se schovávali do sklepa a kreslili plán našeho domu, já ,Bill a Tom. To nám bylo okolo šesti let. Byli jsme fakt nejlepší kamarádi. Ale jak říkám, to stěhování, no jo , lepší práce, pro rodiče, ale že nám se loučit nechce a chceme být všichni spolu, to už nikoho nezajímalo. Najednou jsem ucítila, jako kdyby za mnou někdo byl, a taky že jo, seděl tam Bil a smutně koukal na ty fotky. "kdes je našla?" Zeptal se Bill. "Byly tady pod postelí" … " hmm.. sem se na ně vždycky koukal, se mi po tom tak stýská, škoda, že jsme se museli tak odloučit, moc si mi chyběla, tak dlouho jsem se těšil až přijedeš" … " to já taky, ani nevíš,jak moc jsem se v tom autobuse sem naklepala nervozitou, ani nevím proč, ale bála jsem se, že už mě nebudeš brát jako svoji nejlepší kámošku, že sis tady našel plno jinejch holek a na mě si už zapomněl" " n-na tebe nezapomenu nikdy Gábi, jak sis tohle mohla myslet, no nic, já bych už šel se konečně najíst, mám docela hlad." "jo to já taky, ti to pěkně dlouho trvalo, tak jdem" a šli jsme, jsem zase tak štastná, jako jsem byla, když jsme ještě byli malí, sešli jsme schody a došli do kuchyně, vzali si něco k jídlu a hned jak jsme si sedli, přišel Tom. "dobrýý rááno" pozdravil ospale jsme ho taky přivítali a jedli jsme za chvilku taky někdo přišel, byla to Simone a přišla z nákupu. " Děcka, proč ted snídáte,? Jsem vám ted chtěla udělat oběd, vždyt je pul jedný" řekla trochu naštvaně, my jsme se kouli na hodiny a provinile jsme se usmívali. Oběd sme nechtěli, stejně sme byli přecpaný. Tak jsme se šli všichni koukat na televizi. O pul druhé jsem se šla připravovat na exkurzi, sou votravý, nikdy bych na žádnou nejela, kdyby tu nebyl Bill. Je fakt fajn, ale koukal se na mě tak, já nevím, prostě zkoumavě a bylo vidět, že je rád, že tady jsem, pořád mě obletoval, jestli nemám hlad, jestli nepotřebuju napít, prostě se o mě staral jako o své vlastní dítě.
Ve dvě jsem už stála na smluveném místě, a nebyl by to Bill, kdyby mě nedoprovodil, ale pak zase šel, protože s náma nemohl. Učitelky pořád jenom otravovaly a chodili jsme po různých muzeích a podobně, samá němčina, ještě že se u Billa mluvilo česky, toe jasný, že za tři roky se ani nezapomene rodnej jazyk a ani se dokonale nenaučí jinej. Večer jsme se vrácely, já byla utahaný, přišla jsem k mýmu dvoutýdenímu domovu, navečeřela jsem se, protože jsem měla hlad a spát jsem šla docela brzo, bylo to vyčerpávající, jenom Bill se mi zdál takový, takový jiný, pořád se na mě koukal, až těsně před spaním sem se dozvěděla proč. Vybalil to na mě, sice pomalu, ale i tak jsem z toho měla šoky" víš, Gábi, no já, já jsem ti chtěl něco říct, ale nevím, jak to přijmeš, protože jsme byli tak dlouho kámoši, no a nechtěl jsem to pokazit, ale prostě to nejde a musel jsem ti to říct, prostě jsem na tebe celý ty tři roky myslel a uvědomoval si, že mi moc chybíš a že tě má rád víc než jako kamarádku a jak se přijela, jsi ještě krásnější, než sme se naposledy loučili a já, prostě už to nevydržím, já tě miluji !" V té chvili to se mnou málem seklo, ale když jsem se tak na něho koukala,jak je smutný a jak je nádherný, uvědomila jsem si že já k němu taky cítím něco víc, než jenom kamarádství a to jsem mu taky řekla, tak jak jsem to cítila.
_____________________
Gábinka

Jedna velká, nepravidelná chyba...

29. dubna 2007 v 9:48 | Kachna
"Mamíííí, už už jdu" řvu na máti a tahám těžkou tašku po schodech . Konečně ho zase po 3 letech uvidím. Strašně moc se těším, máme se školou naplánovaný zájezd do Německa a nějak jsme to s Billem domluvili s učitelkama, kam zrovna mě přiřadí, budeme totiž bydlet v rodinách a já už mám vybranou, bude to dům Kaulitzů a budu u svojeho nejlepšího kámoše , už se moc těším, ty 3 roky byla vážně dlouhá doba, už jsme s mamkou nasedali do auta, a ona mě vezla k autobusu, cestou sem poslouchala rádio a koukala z okna, máti mi dávala rady, že se nemám nikde toulat , neztrácet se učitelce z očí, abych se neztratila a podobný kraviny, to už jsem ji ani neposlouchala, bylo to únavné, ale stejně sem neusla, protože jsem pořád musela myslet na to, jak ted asi vypadá, byla jsem na něho zvědavá. Po chvilce jsme dojeli k autobusu . Tašku vyndali z prvního vozu a strčili do druhého. Dobrý dobrý, všechny šminky mám, hadry taky, peníze na dva týdny taky, co mi chybí?. Budu s Billem nebude mě nikdo buzerovat, nebude škole, ikdyž s učitelka budu každý den, ale to už nějak přežiju, no, hurá do Německa, rozloučila jsem se ještě s mamkou a už honem do autobusu. Cestou jsem únavou usla, po 5-ti hodinách jsem se probudila, bydlím až v Ostravě, takže jsme v tu dobu byli zrovna na hranicích, jenom jsem ukázala pas a jelo se dál, cesta stejně nudná jako před chvílí, tak jsem zalomila znova, tentokrát jsem už spala jenom 3 hodiny, protože jsme dojeli na místo, já celá vyklepaná vytáhla bágl, všechny ostatní věci a už jsem si to mašírovala k mému dvoutýdennímu domovu. Učitelka nás jenom poinformovala, kdy a kde máme bejt na místě a pak nás začala rozdělovat do domů. A já už jsem měla vybraný předem, tak jsem šla. Lehce jsem zaklepala na dveře, uslyšela jsem dupot po schodech a už jenom chrastění klíčů, dveře se otevřeli a já zůstala stát jako opařená. Stál tam Bill, vypadal úplně jinak, než pře 3-ma rokama. Měl krásný dlouhý vlasy , hnědý, nezapomenutelný kukadla, vypadal nádherně. "no ahoooooooj" řekl celej štastnej a obejmuj mě, já jsem ho taky nějak mezi tím mačkáním pozdravila a už jsem utíkali, teda dobře s těma báglama jsem se plazili do pokoje, cestou sem se pozdravila s Billovou maminkou a Tomínem, super klukem. Došli jsme do pokoje a já celá utahaná padla na postel, ale vyspat jsem se stejně nemohla a ani nechtěla, protože jsem celou noc s Billem prokecali, jak se mi vede atak. Oni se právě před těma třema rokama odstěhovali a já teprve ted začala litovat, že jsem se setkali až ted, uvědomila jsem si, že on mi právě moc chyběl, nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měla.

Takový normální příběh...nebo ne? 13.

29. dubna 2007 v 8:26 | Roxym |  Ff- Takový normální příběh...nebo ne?
Takový normální příběh...nebo ne? 13.

***Klára***

Páni, to byl hned po ránu blázinec. Jako by nestačilo, že nám ráno málem ujel autobus, ale ještě navíc máme ve třídě samý přízemní vesnický husičky. Aspoň že kluci trochu ujdou. S jednim sedim, jmenuje se André a je to ital. Má fakt něco do sebe. Jedinej trochu protivnej mi přijde Bruno. Je to takovej ten machýrek, kterej se mě snaží nabalit. No, uvidíme, co se z toho vyloupne.

"Tak, sedněte si." vřítí se do třídy naše asi učitelka.

"Vítám vás tu po prázdninách a snad jste tu všichni. Dále bych chtěla mezi námi přivítat novou tvář, slečnu Kláru Královou, která se k nám přistěhovala z České republiky. Chcete se jí na něco zeptat, co vám ještě nepověděla?"

"Jaký je číslo tvýho mobilu?" využije hned situace Bruno

"Tak to jsem zrovna na mysli neměla." sparaží ho hned učitelka. Pak má eště obvyklý keci a konečně nás propustí domů.

***já***

"A kurva." řeknu (naštěstí česky) když při vstupu do třídy nabouram omylem do nějakýho kluka, kterej zrovna zalejvá kytky. Celou mě samozřejmě nezapomene polít. Super, líp sem se představit fakt nemohla.

"Sorry." houknu na něj a už letim k volný lavici. Ideální místo, tj. vzadu u okna.

"Sedněte si!" zahuláká nějaká stará škeble, která má bejt nejspíš naše třídní. Špeky jí přetejkaj přes šedou bavlněnou dlouhou sukni a nehty má nalakovaný šílenou růžvou barvou. Tak s tou se asi bavit nebudu:P

"Tak, taky máte seznam, co máte všechno mít, rozvrh hodin a teď si přečteme školní rád..." zažvatlá a pustí se do čtení.

"No potěš...umučení Krista." zašeptam si spíš pro sebe.

"To mi povídej, Schneiderová je nejpříšernější a nejneoblíbenější úča na škole." otočí se ke mě holka, co sedí přede mnou.

"Super a to sme jí museli vyfasovat zrovna my." zašklebim se

"No jo, tomu se říká zákon schválnosti. Mimochodem, já jsem Alex." usměje se na mě

"Viky, těší mě." představim se taky

"Neruším vás náhodou?" zavrčí na nás úča a odhodí školní řád.

Přejde až k nám a důležitym tónem řekne:" Na vás si budu muset dávat pozor." a hnusně se zašklebí.

"Oki, beru na vědomí." a usměju se na ní. No jo, bez drzosti to nejsem já. Celá zrudne a odejde dočíst řád. Po zbytek hodiny jsem radši sticha a koukám z okna. Takhne přetrpim zbytek času, kterej nás tam drží a pak už konečně můžeme vypadnout.

Vystřelim ze třídy jako blesk, až se málem přerazim. Najednou ale za sebou uslyšim, jak někdo volá moje jméno. Otočim se a tam stojí v celé své kráse...

***

Tak a je tu otázka za 100 000...mno, to zrovna ne, ale otázka by tu byla...kdo myslíte, že tam bude? Asi vás napadne někdo z TH, ale to vás musim zklamat:) Tak hádejte, hádejte a pište komentíky

Eviška

Až teď si to uvědomuješ ?!! 1.

28. dubna 2007 v 22:26 | Roxym
Ahooj lidi, tak tady máte další mojí povídku s názvem: "Až teď si to uvědomuješ?" Upřímně, vím že to je divnej název, ale lepší mi nenapadl. Tato ff bude, na můj vkus, hodně chaotická, ale stejně mi to nedalo abych to nenapsala. Tato povídka vlastně vznikla v mém včerejším snu. Docela zvláštní. Tak konec keců, prostě jednoduše, doufám, že to bude někdo číst a bude se Vám to líbit:-)
Až teď si to uvědomuješ ?!! 1.
MEG
Pomalu otevřu oči a dlouze zívnu. Pohlédnu na budík. 5:50 hodin ráno. Ještě čas, koneckonců sem měla vstávat až v 7:00. Otočím se na druhou stranu, kde ještě spí můj spolubydlící. Jinak se to nazvat prostě nejde. Vlastně ani já sama ani newim, jaký vztah s ním mám. Přes den sem ve škole, on zas někam pobýhá s jeho skupinou. Noc si užíváme jen tak z nudy. Ráno vstanem, odpoledne jsme pryč a tak to jde den co den, noc co noc. Takže kamarád, to se říct nedá. Přítel? NE! Vůbec nic k němu necítím. Je to takovej .. magor? To se říct nedá. On je celý divný. Ale přitom mě nečím přitahuje. Ale nic k němu necítím, to ne. Jen mě trochu .. vzrušuje. Ale je to magor. Ano, to je přesně Tom Kaulitz, můj spolubydlící. A já jsem Meg Gehalm, jeho svůdná, úžasná, chytrá a symapická spolubydlící:D. Fain, to byla zas moje skromnost:D. Nic víc, dá se říct :D. Zavřu opět oči v domnění, že usnu. Za pár minut zas otevřu svoje oči. Ušklíbnutí. Prostě neusnu, tady se zas dokazuje, jak sem naivní. Pohlédnu opět na Toma, který trochu chrápe. Ze srandy ho kopnu do kolen, takže ze spaní zasykne bolestí, pak se ale otočí na druhou stranu. Zbývá jen kopnutí do zadku, ale to se mi nechce, příjde mi to směšný. Tak ho začnu teda pomalu lechtat. Nulový výsledek. Unaveně si lehnu na postel, už sem to chtěla vzdát, když mi do oka padne budík. Trochu se ušklíbnu a popadnu budík. Nastavím si ho tak, aby za minutu začal zvonit. Zbývá ještě 3o sekund. 2o sekund. 1o sekund. Opatrně přiložím k Tomovu uchu budík a začnu se potichu chechotat, když si představím, co se stane za pár sekund. "Crrrrrrrrrrr!!" začne řvát budík a Tom naskočí leknutím. "Chachacha, Chacha!" začnu se chechtat jak pominutá a vypnu křičící budík. Tom chvíli na mě nechápavě civí, pak mu to docvakne a začne se taky smát. To se mi na něm líbí. Umí ze sebe udělat srandu, i když někdy je agresivní. "Děkuju za krásné probuzení!" řekne Tom a lehne si. "Neusínej!" řeknu mu a šťouchnu do něj. "Já stejně neusnu. Mám strach, že ten psychouš vedle mě zase něco provede!" řekne a obejme mě. Jasně, na to tu taky je. "Včera si byla trochu divočejší co?" zeptá se mě s úšklebkem Tom. "Jo, protože ty si byl jako kus dveřa, takže sem musela vydat trochu víc své energie!" řeknu jízlivě. "Dneska to doženu!" slíbil mi. "Hm, jasný! Estli nezůstaneš u někoho jiného doma!" řeknu mu a vstanu. "Jasný! A nebo ty!" řekne Tom a vstane taky. "S kým že teď momentálně chodíš?" zeptám se ho. "S Gabrielou!" řekne pohodově. "Takže ses už rozešel s Kerstin?" zeptám se ho nevzrušeně. "Ne! A ty, s kým že teď chodíš?" zajímá se Tom. "S Lukasem!" řeknu a hledám prstýnek. "To je zas novej?" ušklíbne se Tom. "TY něco říkej!" opáčím se a jdu směrem koupelna. "Mimochodem, děláš dneska snídani ty!" otočím se ještě.
TOM
"Mimochodem, děláš dneska snídani ty!" křikne na mě ještě ta černovlasá holka a už mizí v koupelně. Trochu se zasměju. Je to takovej chaotickej a panovačnej cholerik (choleritici jsou nejnevypočítatelnější a nejzvláštnější skupinou, někdy vybouchnou jen tak pro nic a jindy jsou totálnim vzorem dobroty pro info x). Má výrazné, hnědé oči, polodlouhé černé vlasy, plné rty a docela pěknou postavu. Ví o sobě, že je pěkná. A taky toho docela využívá. Je to největší stereotyp, který znám. Tedy, samozřejmě až po mě. Střídá kluky jak svoje ponožky, každej jí začne nudit po třech dnech, je to prostě hrozná holka. Mám pocit, že chodí s klukami jen pro jedno. Bydlím s ní sice teprv pár měsíců, ale dost sem jí poznal. Pěkná zmije, řekněme tomu. Ale zase je s ní sranda a dá se říct, že někdy je i milá. S ní se rád taky hádám. Jí, jak sem poznal, to taky dost baví. Ale jak sem už řekl, je to kus a já se někdy vážně neudržím a končí to stejně jako včerejší večer. Spát s ní je docela v poho zážitek. Tenhle chaotickej život mi docela baví. Je to tak zábavný ..
PS: Gratuluju těm, kteří pochopili jejich společný život. Je to trochu chaoticky napsané xD
RoXyM (autorka: Jak změnit sukničkáře, Rocková přincezna atd. :)

Neobyčejná rodina 21

28. dubna 2007 v 21:11 | Roxym |  Ff- Neobyčejná rodina
"Tady si Bille sedni a seď." nařídím mu, když se konečně vyškrábeme nahoru na kupu sena a já začnu hrabat v tašce, kde mám ty prášky.
"To je dobrý už…už mi je líp.." vysouká ze sebe, ale zelenej je furt jak sedma.
"Na ty oslíčku blijáčk.." podám mu tabletku a odejdu k Otovi s Jančou.
"Tak co Jani jak je? Už líp??" páčím s tý holky.
"Je to ten největší hajzl na světe…a já…já jsme tak blbááááá…" spustí slzičky na novo.
"Pomstíme se mu." vyhrknem s Otou nastejno.
"Jenže jak?" fňukne Janča.
"Ema s ním bude chodit a pak ho dohodí…" navrhne Oto.
"Ne!" odporuju, my uděláme něco ještě horšího jenom musíme vymyslet co.
"Každém bude nad tím přemýšlet a zítra ráno si povíme co jsme vymysleli. Hele Emo, už je Billovi líp?"optá se Oto a vypadá, že se fakt strachoval.
"Jo snad jo…Oto?"
"Hm?"
"On není na kluky.." obeznámím ho s fakty a odejdu ven jelikož jsme my čtyři přišli o ot, co probírali venku.
Jééééé…Jedete někdo na letnou??? Prvního??? Já jo s tátou na motorce a koupíme si všechny trika co tam mají a babička s náma zase rok nepromluví ani slovo…To bude prdel…:-D Jo to vám musím taky povědět, včera mi můj nej kámoš povídal vtip.
Jean, vejce!
Hned, Lorde, naměkko nebo natvrdo???
Poškrábat!
Je to nechutný, ale já o on sme taky pěkný prasata. Tlemila sem se notnou chvíli. Tááák a teď už zpět do děje…
"Emo nezapomněla jsi co jsi mi odkývala ve stájích??" odchytne mě Filip sotva vystrčím nos ven.
"E? Co jsme ti slíbila?" nechápu.
"Že mi pomůžeš odjezdit koně, protože dneska nikdo nepříjde a sám bych to nezvládl.
"Ale já jezdit neumím…"namítnu a zvednu ruce na obranu.
"Já vím, takže tímto začíná tvůj výcvik u mne." uculí se.
"No skvělí…Nevíš co si povídali na tý schůzi u ohrady?"
"Jo kdy je budíček a takový ty pitominky kolem, dneska máte ještě volno, ale zítra budete chodit na nějaký túry, kromě tebe, to mám domluvený, že ty tu zůstaneš a budeš pomáhat s kobylama."
"Fajn…Tak jdeme na to ne?"vrhám se do práce po hlavě.
"Tak tu počkej já ti přinesu nějaký rajtky a čapsy, co tu mám po svý přítelkyni."
"Cože to???" totálně netuším co to jako na mě zabreptal.
"No prostě věci na koně." rezignuje a odběhne, za chvíli je zpátky a vrazí mi do ruky kalhoty, který mají silnější matroš na vnitřní straně nohou a takový srandovní návleky na lýtka…Ukázalo se, že kalhoty si ještě oblíknu, obepínaj jako prase, ale ty čapsy, bo jak to říkal teda ne.
"Ukaž ty trotlíku." vyškubne mi ty dvě věci z ruky a ukurtuje mě do nich, je to nepohodlný.
"Tak co sedí?" optá se a prohlíží si mě.
"když ohnu nohu, tak mě to škrtí pod kolenem." postěžuju si.
"Když ty si taky jak ustřelený kecky…Ukaž, tak to trochu stáhnem dolů, tááááák…Dobrý?"
"Jo dobrý." pokývu hlavou a teprve teď se začnu pekelně bát, protože mi došlo, že fakt jako opravdu budu jezdit. POMOC!
"Tak teď ti ukážu jak nauzdit a osedlat koně." pokyne mi, abych za ním vlezla do boxu.
"Takže tohle jsou otěže,nánosník a podhrdelník rozepnem….." ukazuje mi postupně každou část udzy a přitom jí nasazuje tomu koni Fredovi.
"Tak a teď ty…" řekne zase uzdu sundá a vrazí mi jí do ruky…Dokážu hodit otěže na krk, ale tím to asi hasne, nakonec to teda nějak do kupy dáme a nadchází část sedlání. Naštěstí to je už jednoduchý, jen kdyby ten kůň nebyl tak vysokej.
(SISSI)

Nenávidím tě!!

28. dubna 2007 v 21:07 | Roxym |  Jednodílné
NENÁVIDÍM TĚ!!!
Procházím se po spadaném listí,které sfoukl vítr ze stromů.Počasí se ochladilo a já si na sebe musela natáhnou teploučkej kabát.Venku je tak krásně.Vítr si pohrává se vším co dokáže vzít do svých studených náručí.Okolí kolem mě září krásnými barvami.Od zelené k žluté,přes oranžovou a hnědou k červené.Vzduch je nádherně čistý,ale přes tu všechnu krásu se procházím se zlomeným srdcem a s vědomím,že mi jeden člověk hodně ublížil.
Náš příběh začal velmi zajímavým způsobem.Seděla jsem u rybníku a pozorovala hladinu,na které se vytvářely kruhy.Nejspíš rybka se přemístila z jednoho místa na druhé.Za zády jsem uslyšela šramot a tak jsem se otočila.Stál tam a díval se na mě.Přišel blíž a já se mohla utopit v jeho očích.Měl je tak veselé,smutné,tajemné…A já tomu kouzlu podlehla.Posadil se vedle mě a uchopil mou ruku.Objal mě a šeptal mi do ucha…
Říkal mi krásná slova,
pořád,zas a znova.
Myslela jsem,
že je to pouhý sen,
který skončí hned.
Neustále mne hladil po tváři,
a já viděla jeho obličej ve sluneční záři.
Hrál si s mými vlasy,
a já si užívala té nekončící krásy.
Byli jsme spolu každý den.Každý den mi říkal,co ke mně cítí a co by si nikdy nepřál aby se stalo.Jenže to,co nechtěl se stalo,a to co ke mně cítil časem vyprchalo.
Jednoho dne to ale zmizelo,
a mě to moc mrzelo.
Skončilo to brzy,
po mé tváři se kutálely slzy.
Jeho to nezajímalo,
možná ano,ale málo.
Ukápla slza
a za ní hned druhá.
Přestal o mě mít zájem.Vyhýbal se mi.Pokaždé,když jsem ho uviděla,se mi rozbušilo srdce.Chtěla jsem s ním mluvit,ale on vždy zmizel dřív než jsem došla k místu,kde před chvílí stál.Rozhlížela jsem se na všechny strany,jestli ho někde nespatřím,ale bez úspěchu.Můj smutek sílil ze dne na den,až se to nedalo vydržet a já udělala největší chybu svého života.Šla jsem k němu domů…
Smutek proměnil se v nenávist,
a navíc se ve mně vzbudila závist.
Stála jsem před jeho domem,
pak jsem ale chtěla utéct honem.
Dveře se otevřely,
a jakoby jsme na sebe zapomněli.
V jeho náruči byla jiná dívka,
smála se jako malá lesní vílka.
Tohle moc bolelo.Vždyť,jsme se znali dost dlouho…Tímhle gestem mě ujistil,že se mnou už nechce mít nic společného.Se mnou ani s ničím co se mě nějak týká.Uzavřela jsem se do sebe.Žila jsem tak hodně dlouho.Snad půl roku,než jsem sem vzpamatovala.Vyšla jsem si na procházku.Potřebovala jsem,aby moje myšlenky odvál vítr.Došla jsem až k rybníku,kde jsme se poznali.Na těch pár týdnů se vzpomíná moc hezky,ale zbytek bych nejraději vymazala.Stejně,jako bych z paměti nejraději vymazala jeho.Nejde do.I když se snažím sebevíc,pořád tam někde v mojí hlavě je.Objevují se mi obrázky toho,jak objímal tu dívku.Přála jsem si být místo ní.Osud to chtěl ale jinak.A taky se tak stalo…Ve vodě bylo živo.Neustále něco plavalo z jedné strany na druhou.Lehla jsem si na molo a ruku ponořila do vody.Hrála jsem si s vlnkami,které jsem sama vytvářela.Silně mě bodlo u srdce…jako bych cítila,že tam zase byl a díval se na mě.Se strachem jsem otočila hlavu.A opravdu.Stál tam,ale zase hned odešel.
Proč člověk kvůli lásce trpí?
Proč láska tak moc bolí?
Proč se lásky každý bojí?
Proč?
Pokládala jsem si otázky,
při kterých se mi vybavovaly obrázky.
Zase jsem ho před sebou viděla,
ale nejraději bych zapomněla.
A teď,zachumlaná v teplém kabátě jsem se odhodlala jít zase k rybníku.Opřu se o strom a čerpám z něj energii.Prsty se dotknu kůry,která vypadá jako vrásčitý obličej starého moudrého člověka.Mou pozornost zaujme člověk,který stojí na molu a hází žabky.Že by to byl on?Jak se to ale možné,že pokaždé,když jsem tu já,je tu i on?Nejspíš mě zpozoroval,protože vykročil jistým krokem ke mně.Ani to nezpozoruji,ale chytne mě a vleče mě k vodě.Mě postaví před sebe a on si stoupne za mě.Chce mě zabít?Proč by to ale dělal tak složitě?Chvíli se nic neděje,ale pak ucítím polibek na krku.Otočím se k němu a stejně jako poprvé,se schovám do jeho náruče.
Podlehla jsem mu znova,
jsem v jeho náruči schovaná.
Srdce mě ale pořád bolí,
staré jizvy se nikdy nezahojí.
Vím,že mi udělá zase to samé,
já,ani on tomu nezabráníme.
Chtěla jsem mu jen říct
NENÁVIDÍM TĚ!
ale nešlo to…
Konec
No,pokusila jsem se napsat jednodílnou povídku a tohle z toho vzniklo.doufám že se vám to bude líbit.Piště pls komenty…děkuju
(InnocenceLost)

Život není peříčko-začněte posilovat aneb Tleskejte! Komedie končí...4.díl

28. dubna 2007 v 16:10 | Roxym |  FF - Život není peříčko - začněte posilovat aneb Tleskejte! Komedie končí!
"Oběěěěěěěěěěd…"přiběhl v půl jedný Fido celej rudej a mával si rukou před pusou. V zápětí jsme všichni měli pochopit proč…Byl vojenský guláš, ostrej jako břitva s rohlíkama…
"Copak tobě nejede???" přisedl si ke mně majitel statku a zadíval se mi do talíře.
"Když já maso nerada.."proháním tam to srnčí nebo co to je.
"Pak nemáš bejt jak oteklá čínská nudle. Ženský, který nejedí maso, nejsou normální."břinkne mě do zad jen to zaduní.
"Fido, když já to vážně nemusím…"zakňučím a hodím po něm pohled plný utrpení.
"Prosím tě, tak aspoň ten rohlík dojez…" nacpe mi do pusy násilím rohlik a sám po mě ten guláš dojede a ještě si jde přidat, nenažranec.
"Praskni neřáde!" plácnu ho do zad, když odcházím až mu chudákovi zaskočí a ještě notnou chvíli ven doléhá jeho urputný boj o kyslík.
"Slečno z jaký jste školy???" ozve se za mnou zrovna, když si vykuřuju zobák.
"Zemědělka." kuňknu na takovýho mladičkého holobrádka a začnu se strašně tlemit, jak naivně jsme si myslela, že to je nějakej no bůh ví kdo a on to je zatím nějakej kluk co tu asi nejspíš maká, protože víc jak dvacet mu není určitě.
"To znamená, že tu jsi s profesorkou Schmidtovou, že?" zašklebí se nepěkně.
"Ano jsem, ale proč tě to zajímá?" vyvalím na něj oči.
"Protože já jsem taky profesor a moje povinnost je to nahlásit."založí si ruce na prsa a začně poklepávat spičkou levý boty o zem.
"No…To že si profesor ti jako fakt nežeru, vždyť jsi nějakej mladej, to bych já mohla být rovnou ředitelka jestli ty jsi profesor."rejpnu si a prostě odejdu dělat na záhonek.
"Weberová jsme tady pár hodin a vy už děláte problémy?" přiřítí se profesorka a netváří se zrovna přívětivě, což znamená, že ten chudák bonzoval.
"Problémy?" zatvářím se překvapeně.
"Ano, problémy…Jasně jsme vám zakázala kouření na tomto statku.Kdbyy se o tom dozvěděl pan Süssemelich, určitě by mi řekl ať vás pošlu okamžitě domů." rozhorlí se.
"Ne neřekl by vám to…" kuňknu.
"Co prosím??" zatváří se v tom smyslu jako řekni to ještě jednou a letíš.
"Má pravdu nic takového bych vám neřekl…" řekne Fido, kterej to celý sledoval a asi se dobře bavil až do teď.
"Já jsme jí kouření povolil, sám kouřím a vím jaký to je zapálit si po práci, to kuřák už prostě potřebuje. Akorát jsem ti řekl, že by tě neměla chytit profesorka.." zaculí se.
"Ona mě taky nechytla to bonzoval nějakej mladej chudáček co se vydává za profesora, by mě zajímalo co jemu by asi tak dali za vyučovací předmět." odfrknu.
"Tělocvik mladá dámo…"vykřikne dramaticky učitelka a stále ještě kulí oči na Fida, jak si jako mohl dovolit povolit MĚ…takovýmu kuřákovi kouření. :-D
"Cože? Jakej tělocvik, to jako budu za trest obíhat chatky bo co?"nechápu.
"Ne, je to profesor tělocviku…Ještě ke všemu na gymnáziu v Magdeburgu…" zašklebí se na mě ironicky.
"Hups…"sklopím zrak a začnu nenápadně kopat do kamínku.
"Takže teď se mu půjdeš omluvit, je ještě v jídelně a večer chystají všichni udělat diskotéku, ale ty na ní nepůjdeš…" sykne a odejde…
"Škoda…Hele Fido, můžu se na něco zeptat???"vzhlídnu k tomu obrovi.
"Ptej se průšvihářko."
"Co tu dělá profesor z gymplu a proč se odpoledne tady potloukali takový floutci?"
"Ona vám to třídní neřekla? No vy nejste jediná škola, který tohle bylo nabídnuto."
"NE???"
"Ne…Přijali jste to vy, gympl a obchodka." odpoví a taky zmizí.
"A nezapomeň na tu omluvu.." zahalasí z dálky, načež mávnu otráveně rukou jako, že rozumím.
(Jessy)

Nikdy na vás nezapomenu - 2.díl...

28. dubna 2007 v 14:07 | Roxym
Nikdy na vás nezapomenu - 2.díl...

"Ehm...takže to vypadá, že se Simčou bude spát Bill." řeknou moji bráškové najednou a propalujou Toma pohledem. Všichni se na mě otočí
"Mě to je jedno. Já se klidně vyspim i na gauči." řeknu a pokrčim ramenama
"Tak jestli nechceš ani jednoho z nás. Já se na gauči vyspim taky a ty buď ve svým pokoji." nabídne s Bill
"nene, návštěva nebude spát na gauči. Proto spolu spíme na mojem letišti a už se o tom bavit nebudu." řeknu a jdu do pokoje. Po chvíli přijde Bill i s
"Ty se stěhuješ?" zeptám se a vyvalim oči na těch pět kufrů....
"Ne." odpoví jednoduše a položí si je vedle skříně.
"Tak co budem dělat?" řeknu a ukážu, ať si dřepne vedle mě....
"Tak to teda nevim." řekne a začne si...pilovat nehty...jenom na něho zaujatě koukám, protože jsem to v životě nedělala...
"Co tak koukáš?" řekne asi po pěti minutách
"Obdivuju...." řeknu po pravdě a on na mě vyvalí oči
"V životě jsem to nedělala..." přiznám se.
"Tak já tě to naučim..." řekne, nejspíš ze srandy
"Tak jo!" ykřiknu nadšeně a on na mě jenom zírá...ale pak se toho chopí. Po hodince mám úžasný nechty...černý s oranžovejma proužkama
"Jé...to je krásný...." rozplívám se nad tim
"Děkuju..." vlepim mu pusu a jdu se chlubit...Jdu do hosteckýho pokoje, ale tam nikdo neni, tak jdu k Tedymu, tam taky ne a nakonec u Lukyho najdu všechny tři jak se dívaj na porno a ládujou se popkornem.
"Klucííí!!!!!!!!!!!!!!!!Dívejte, co mám...."řeknu a mávám jim nehtama před ksichtama............Luky s Tedym na to jenom vytřeští oči a Tom řekne
"Já vám říkal, že vedle Billa prodělá změnu z polokluka na úplnou holku, která se o sebe bude strat jako o modelku..." jenom se na něj zamračim
"Pořád lepší se o sebe starat, než mít ve vlasech blechy, vši a bůh ví jaký ještě zvířátka." utřu ho a nasraně jdu zpátky do pokoje...cestou si říkám, že se mi Bill docela začíná zamlouvat :)...
"Co se děje?" řekne Bill, hned, co příjdu do pokoje. Mám na sobě úsměv, ale zároveň jsem nasraná.
"Tvůj brácha je debil..." řeknu uraženě a dřepnu vedle něj
"Já vim, on to má od narození." usměje se...
"OOOOOOOOOOBĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚD!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" zařve mamka až Bill nadskočí.
"Zvykej si..." poplácám ho po zádech. S Billem si dřepnem před sebe a kopeme se pod stolem. Mamka začne na stůl dávat...
"Mňam!!!!" křiknem s Billem a rodělíme si tu haldu palačinek...
"Ještě, že jsem pro mě a Felixe nechala..." řekne a rodičové se s náma pustí do jídla.
"A kde jsou vůbec bráchové?" zeptáme se s Billem.
"Nevim...už by tu měli bejt." v tom se přiřítí do kuchyně a jenom koukaj, kde maj jídlo
"Kdo pozdě chodí..." začne Bill a nacpe o sebe jeho poslední palačinku
"Sám sobě škodí." dokončím a udělám to samí. Po cestě do pokoje čapnu dvě čokolády a troje chipsy.
"Tak na co se kouknem?" řeknu a projíždím DVD...
"Nevim." zní sručná odpověď, tak vytáhnu Hartovu válku...sice trochu ohraný, ale co.....
"Dáme tam anglinu, ne?" řeknu a už to šteluju. Po filmu už se nudou kopem do prdele...tak si Bill udělá nehty černý s červenejma proužkama...
"Jakou ty máš vlastně přírodní barvu vlasů?" zeptá se mě
"Hnědou, proč?" odpovim
"Jen tak..." zase je ticho...
"Kolik je hodin?" zeptá se BIll
"Půl pátý." řeknu mu a najednou dostanu nápad...
"Bille?
"No?"
"Kdybych tě o něco požádala, uděláš to?"
"Podle toho, co by to mělo bejt."
"Nabarvit vlasy na černo, ta oranžová už se mi nelíbí...A nechat vlasy prodloužit...a do toho třeba nějakej melír a nějaký new hadry. A ještě nějaký ty laky na nehty, šminky, boty a třeba bych si konečně mohla koupit sukni." řeknu mu můj nápad
"Ehm...to chceš jako prodělat celkovou měnu, jo?" ujistí se ještě
"Jo..." odpovim
"Tak jo. A kdy?"
"V pondělí. Máme zrovna ředitelský volno..."
"O.K."
"A brzy ráno vstáváme. Domů přijdu až celá nová..."
"Dobře..."
Neděle proběhla celkově dobře. Nikomu jsme nic s Billem neřekli. V pondělí jsme vstali v osm...to ještě kluci spí a naši už byli dávno v práci.
"Můžem?" mrkne na mě Bill, když se připlazím dolů...heh...dneska mám na sobě jeho kalhoty...ani nevim, jak jsem se do nich vešla. Pak taky jeho tričko a jeho krásnou pletenou čepku, ještě jeho mikinu. Boty a spodní prádlo mám svoje :)...Dokonce mě překvapil tim, když mi do ruky vrazil černou kabelku. Kterou vytáhl z jeho kufru...měla jsem z toho celekm lol...Pak mě ještě namaloval...mno prostě by mě nikdo nepoznal.
"Heh...tak to bude změna." řeknu spíš pro sebe a ještě před odchodem si zkontroluju, jestli mám kreditku. Mám na ní celkem dost peněz, protože chodim celkem často na brigády+kapesný. A to ještě ke všemu neutrácim. Jediná věc, kterou jsem si z našetřených peněz kdy koupila, bylo jedno DVD.
"Tak, kam poprví?" řekla jsem.
"Nejdříve bych šel koupit to oblečení. Pak do kaděřnictví a pak do drogérky." řekl Bill.
Nakupování bylo celkem prdel. Za Billem furt někdo chodil pro podpis a jemu to tak lezlo na nervy, že se často před lidma schovával do kabinek. Koupila jsem si s pomocí Billa- troje džíny, z toho jedny černý, osm triček s různejma potiskama, dvě mini, nějaký spodní prádlo, čtyři mikiny, troje nový botky, z toho jedny na podpadku a takový ty cinkrlátka.
"Eh...teď do toho kadeřnictví." řeknu a zamíříme do vlasovýho studia pod tíhou mích tašek...
"Tak co si budete přát, slečno?" zeptá se mě taková holka...asi v mím věku...a když uvidí za mnou Billa tak zrudne a vykoktá ze sebe česky prosbu o podpis. Billovi to přeložim a ona jenm čeká. Bill se na ní zářivě usměje a načmárne jí podpis. Když ho ještě chvilku přemlouvá, vyblejskne se s ní...
"Ehm...co jste to vlastně potřebovali?" zeptá se ještě jednou. Podívám se na Billa a ten spustí...jenom čumim, jak mu to jde od huby a nic nenamítám proti jeho nápadům. Docela se mi jeho návrhy zamlouvaj...po úporné práci kadeřnic a kadeřníků asi po šesti hodinách vylezu. Na hlavě mám něco úžasnýho.....černý vlasy dlouhý po ramena. Úžasně sestříhaný s oranž proužkama. Bill si k ojí radosti ty svouje bílí proužky nechal na červeno. Kdyby jsem vlasy měla stejně ostříhaný, jako Bill, tak by jsme byli jako dvojčata :).......
"Mám hlad..." začali jsme si s Billem stěžovat, tak jsme zašli do mekáče....
"Ehm...jeden chesseburger, jeden hamburger, dvoje hranolky s kečupem, dvě taštičky s jablečnou náplní, dvě vanilkový zmrzliny s čoko polevou a dvě velký koly." ta holka chudák skoro nestíhala a jenom valila oči...tak jsem jí to nadyktovala ještě jednou.
"Všechno to bude?" zeptala se s úsměvem směřujícím na Billa. Ten jí stejně nerozuměl ani slovo, tak jsem řekla že jo. Když už od nás chtěla získat prachy, tak jsme s Billem oba dva najednou vytáhli peněženky.
"No tak to teda ne!!!" začali jsme se tam navzájem rafat a půlka meka z toho měla obrovskej lol....
"Hele já to prostě zaplatim a už se mnou nediskutuj!" řekl nasraně Bill
"No tak to se opovaž! Dneska tě zvu já!"
"Ne, já!"
"Ne, já!" takhle to trvalo asi pět minut a to už jsme byli středem pozornosti celýho mekáči a i kolem jdoucích...Půlka si nás fotila a některý si nás dokonce natáčeli na mobil. Tak jsme to vyřešili tak, že jsme se složili...každej dal jednoduše půlku. Bill se podepsal třičtvrtě mekáči a konečně jsme se mohli pořádně a v klidu najíst.
"Já asi prasknu...nedojdu domů..." řeknu, když jsme dojedly hranolky.
"To já bych si ještě něco dal." řekne Bill a já jenom zakroutim hlavou
"Až doma. Je celkem pozdě, tak aby neměli strach." řeknu a vstanu
"Jojo." odpoví Bill a jdeme domů.
"Umírám......" zaječim, když se za náma zabouchnou dveře a mi hodíme tašky na zem a sebou tam taky šlehnem...
"Co se to dě...." přiskočí k nám mamka a zírá na mě s otevřenou hubou.
"Ahoj mami..." nevinně se na ní usměju.
"C...c...c...c...c...c...c...c...c...c...c...c...c...c...c...c" zasekla se mamuš a ukazuje na mě prstem.
"V tom přiběhnou všichni z baráku a čumí na mě...
"Co to máš kurva na hlavě!!!!!!!!" zařve taťulda místo mamky, která vipadá, že se asi za chvíli složí....
"Vlasy..." odpovim a chceme se s Billem 'nenápadně' klidit z bojového pole.
"Počkat...segra! Z tebe se stává holka...." zíraj Tedy a Luky
"To ste si všimli brzy, že jsem holka...nebo jestli vám to ještě nedošlo." sjedu je a chci jít pryč.
"Já vám říkal, že se vedle Billa změní k nepoznání..." nasadí tomu korunu Tom.
"Ty mlč." syknu na něj, popadnu Billa za ruku a táhnu ho do pokoje. Sice ještě máme boty, ale když jsem naštvaná, tak neznám hranice.
"Serou mě!" zasyčim, když se za náma zavřou dveře...
"Heh, tak oni mě do teďka měli za kluka, jo?! Já jim dám kluka!!!" kopu do skříně. Když se trochu uklidnim, vyhážu z ní všechny věci a dám tam ty nový. Ty starý vyhážu na chodbu...Převlíknu se do mini, tílka, lehoučký mikči, botky na podpadku a Bill mě krásně nalíčí. Sám se převlíkne do něčeho jinýho a jdeme pryč. Nezapomenu si vzít kabelku a do ní naházet všechny potřebný věci. Jenom na chodbě načmárám na papírek, že nevíme, kdy se vrátíme...
"Jdeme do baru?" zeptám se Billa a ten jenom přikývne. Spolu fakt ladíme- on má černý džíny, červený tričko a černou mikinu a bílé botky a já mám-černou mini, oranžový tičko tričko a bílou mikinu a černý boty. Vlasy nám taky hezky ladí...no prostě nádhera
V baru jsme kecali a kecali, až jsme zjistli, že je jedna hodina v noci.
"Cože?!?!?!Vždyť je zejtra škola!!!!!" začnu panikařit, tak rychle zaplatíme a běžíme dom...sice mi to moc nejde, v těch podpadcích, ale po deseti minutách se domů mírně podnapilí doplazýme.
"Jdu do koupelny." oznámim Billovi
"Jojo..."
Když se vráti z koupelny, zapluje tam Bill. Mezitim jenom lehnu znaveně na postel a usnu.

"Aaaaaaaaaaaa....." zívnu ráno a protáhnu se.
"Bille...No tak...vzbuď se..." drkám do něho, jelikož má svoje nohy na těch mích.
"Co je?!" řekne, když se rozkoukám
"Bille, ško..."
"Půl desátý?!?!?!?!?!?!" zaječí Bill a začne lítat po pokoji. A já ho následuji :). V deset společně vyrážíme z domovních dveří a teprve si nandaváme tričko.
"Ještě mi hoď klíče!" křikne Bill, kterej si už nazouvá boty, zatímco já si zapínám kalhoty a navlíkám mikinu. Hodím mu je, zamkne, dá mi je do báglu a začne mi obouvat jednu botku. Má to totiž takový zapínání, který jsem v životě neviděla. Když mě doobuje, hodíme sprinta.
"Ty vole..." ulevim si, když vletíme do dveří školy, kde právě zvoní na přestávku.
"Hej, kde je Simča?" řekne moje nejka, když kolem mě prochází a ještě mě sjede pohledem.
"Ona mě nepoznala..." čučim na ní jako šváb na hovnivála a Bill se mi jenom tlemí
"No to je teda vtipný..." zakroutim hlavou nad jeho výtlemem.....
"Bille, musim i ukázat tvojí třídu, pojď." ani nečekám na jeho reakci a už ho táhnu do 2.B.
"Tady dřepni a seď. Pak si pro tebe příjdu." sdělím mu a ignoruju otázky Toma. Kluci na mě čumí jak na boží zjevení a holky jako na sedmihlavou saň. Oni fakt nepoznali... Jdu do do mojí třídy. Sedím vedle takovýho děvkaře školy a je s nim celkem prdel.
"Čau Kubo." usměju se na něj a dřepnu vedle něj...
"Hej, roštěnko, nechceš mi dát číslo?" začne nedka na mě.
"Ale vždyť už ho máš!"
"Ne,nemám."
"Tak já tě prozvonim a ulož si mě."
"O.K." prozvonim ho a on jenom čumí na mě, na mobil, na mě a na mobil a takhle to jde asi tři minuty.
"Sim!!!!!!!!!!!!!!!!" křikne a začne mě tam objímat
"Co se stalo?! Kde si?!" začne se mnou třepat
"Sim!!!" najednou mi šlehne jednu do jedný tváře a druhou do druhý...
"Kubo! Už v životě mě nemlať nebo zmlátim já tebe!!!!!!" zaječim a on sklapne.
"Sim, musim tu bejt?" řekne někdo ze zadu a po následném otočení zjistim, že je to Bill.
"Jo Bille, musíš tu bejt. Teda jestli nechceš bejt v té třídě plné tvých fanynek, dovleču tě do vedlejších tříd, kde ti nadávaj do buzen." vyhrknu na něj. On se chvíli kouká do prázdna a potom řekne
"Ta třída mi vyhovuje."
"Já vim, že jo." ušklíbnu se na něj
"Ahojky, Simi, tak co, jak ses měla o víkendu?" řekne mi jedna taková třídní pipinka, která mě vdycky odsuzovala v nejhorším
"Bylo to super, že jo Bille? Ale jak teď vidim tebe, tak už to tak super neni." řeknu jí a otočim se zpátky na Billa...
"Mno...nikdy nezapomenu na tvojí mamku, když jsme se vrátili...." začne se řezat a já se přidám. zbytek školního dne byl v pořádku...mno...až na to, že si Bill chodil každou přestávku stěžovatm jak ho otravujou :)...Když jsme ale přišli domů, čekal nás šok........
Lushia

Nikdy na vás nezapomenu - 1.díl

28. dubna 2007 v 14:06 | Roxym
Nikdy na vás nezapomenu - 1.díl...

"Mami...prosím, pusť mě na tu oslavu!" dožaduju se mamky, která mě očividně nechce pustit na oslavu mého nejlepšího kamaráda Ondry
"Ach jo...co mám s tebou dělat Simi..." řekne mi a do ruky mi vrazí prachy na taxíka...
"Díky!!!!!!!!!!" ječim jako pominutá a už volám taxi. Naštěstí neví, že tam budu jako jeiná holka mezi 20 klukama...to by mě tam už vůbec nepustila.
"Víš, do kolika máš bejt doma, doufám?!" řekne mi vůhružně...
"Jojo, ráno budu v posteli." řeknu s nevinným úsměvem
"SIMONO!!!!!!!!!!!!!!!!!!" zařve na mě....
"Jojo, vím. V jednu nejpozdějš" řeknu kysele a obouvám se...
"No aspoň, že to víš...Potom se totiž nebudeš moct vymlouvat, že si nevěděla, do kolika tam můžeš bejt!" řekne moje vychytralá mamina
"Tak pa a díky!" dám jí pusu na tvář a mizim za dveřma i s dárkem...Ondra má rád kaktusy, tak jsem vymyslela origoš dárek. Koupila jsem mu obrovskej kaktus za 2000Kč (no co...osmnáctiny má jenom jednou, ne?) a na ty bodliny napíchala jeho oblíbený cíga...
Taxík konečně dorazil a já mu říkám adresu. Když dorazim, zaplatim a jdu ke zvonku...natáhnu ruku a nestihnu ani zazvonit...
"No to je dost, že deš, s přípitkem se čeká jenom na tebe!" řekne už nalitej Ondra...a to je teprv devět....
"Jak si věděl, že přijdu?" řeknu mu
"6. smysl." řekne mi a chláme se tomu jako zfetovaná včela na pampelišku. Někdo mi do ruky vrazí skleničku s whiskou.
"Připíjíme na tohoto úžasného člověka, který...blablabla" ježiš, on tu je můj bejvalej? no...Simčo, hlavně si ho nevšímej...Asi po pěti minutách si všichni začnou přiťukávat, tak se přidám...
"A ještě, než se napijeme!!!!!!" ječí do tý bandy kluků Ondra a drží mě kolem ramen.
"Chtěl bych moooc poděkovat tady Simče. Hlavně za to, že je. Protože nebýt jí, víte, jak by jsem dopadl!" říká a dá mi pusu.
"Tak i na Simču!!!!!" pozvednou všichni skleničky a každej začneme vypíjet až do dna.
"Byla dobrá." říká Filip, když pokládá skleničku na stůl.
"Ještě ti popřeju!" křiknu přes ten rámus na Ondru.
"O.K." řekne
"Tak ti přeju hodně zdraví, lásky, sexu, peněz a aby jsi příští rok udělal tu maturu." dokončim to a dám mu pusu a dárek.
"Jééééé.........ty si zlato!!!!!!!!!!!!!" ječí na mě a objímá ten kaktus...Pak ho vezme za květináč a de se chlubit, co dostal...
Párty je v plným proudu. Se všema kecám a piju všechno, co mi přijde pod ruku. V půl jedný i zavolám taxi a jdu se se všema rozloučit...
"Tak papa!!!!!" křičí na mě ty ožralci. Já se na všechny strany usmívál, jelikož jsem mírně podnapilá...však to znáte...
"Dobrý večer." řeknu taxikářovy a ještě mu sdělím adresu.
"Tak nashle" sdělím mu a zaplatím. Když dojdu domů, zjistim, že naše celá rodinka má půlnoc...
"Hmm...to je dobře." řeknu si pro sebe a jdu se umejt. Po sprše, vyčištění pleti a zubů si du lehnout...

"Segra, vstávej!" řve na mě jeden z mích sourozenců....
"Proč, vždyť je sobota!" hodim po něm první, co mi přijde pod ruku.........a to jest můj pásek se cvočkama...
"Hej, chceš mě zabít?!?!?!?!"
"Neměla jsem to v úmyslu, ale nápad to je dobrej..." řeknu a otevřu oči...a podle zářivě tm. modrej na vlasech poznám, že je to Tadeáš. Najednou se ke mě do pokoje přiřítí Lukáš, Tadeášovo a moje dvojče. Jsme na chlup stejný, až na to, že Lukáš má sytě zelený vlasy a já oranžový
"Co tu vůbec děláte?!" ječim na ně........
"Klid Simi, klid..." uklidňuje mě Tedy a sedá si na mojí postýlku......hned zanim si sedá i Luky
"Co na mě zase kujete?" koukám na mě podezíravě...
"Nic." řeknou oba nevinně a já poznám, že mluví pravu...
"Tak co se stalo za zázrak, že se na mě usmíváte?" hádám dál.
"Tak pojď ihned do kuchyně." řeknou a běží dolů...já vylítnu hned za nima a je mi jedno, že mám na sobě jenom spodní prádlo...

Ještě se vám představím a popíšu...
Tákže, jméno mé je Simona Flitová a je mi 16let. Měřím 178cm a vážim 53kg. Vlasy mám sytě oranžové, ale přírodní mám hnědou...Oči jsou šedé. Jsem takovej spotovní typ...a kdyby jste mě neznali a neměla jsem prsa a holčičí zadek, určo by jste si mysleli, že jsem kluk. Už jsem psala, že jsem jedno z trojčat. Moji dva sourozenci jsou fakt na chlup stejný...samozdřejmě, až na to, že mám holčičí znaky. Ve škole na nás maj razítko - Největší průseráři školy. Jsme takový nevinňoučký dítka no... :)....A taky ještě barva vlasů. Tadeáš-sytá, tmavě modrá, Lukáš-sytá zelená a já mám oranžovou. Tydle barvičky mám asi už tři roky a ještě nás to neomrzelo :)...Já se oblíkám do volnějších, skoro až hip-hoperských džín a volných triček. Kluci mají na sobě vždycky to samý, jako já. Ale u mě ve skříni by jste asi jenom těžko našli nějakou jinou barvu než oranžovou a černou...i spodní prádlo mám jenom oranžoví a černý. Kluci to maj stejný, každej podle barviček na hlavě. Heh, a ještě jedna taková maličkost - kluci se neholí :). Ještě vám povím, že máma nás nemá s jejím manželem, ale kdž byla na dovolené v německu, podvedla ho a z toho jsme vznikli mi tři :).Taťka to vzal, a náš pravej táta na nás jenom platí...tak...a zpět k příběhu

Přilítnu za klukama do kuchyně a tam mě čeká největší šoking mého života. U stolu sedí úplně cizí lidi. Nějaká paní, pak chlap, kterej má stejný oči jak mi tří a nějaká holka...ne...moment, kluk, kterej se maluje a nosí holčičí hadry. A ještě nějakej dredáč a hoperským oblečením...
"To jste mi nemohli říct, že máme návštěvu?!" zasyčim na kluky a letim se oblíct. Za minutku dorazim do kuchyně ve stejným oblečku jako bráchové, ale nemusím snad připomínat, že mám oranžovo-černou barvu..........
"Ehm. Vysvětlí mi konečně někdo, proč u nás v kuchyni sedí náš pravej táta se svojí family?!" řeknu a sedám mezi kluky na linku. Už mi došlo, že ten chlap je můj táta a nejspíš si s sebou vzal celouu svojí rodinku
"Víš. Tady Paul se ozhodl, že by vás rád viděl. A nabízí vám, jestli tedy budete chtít, že by jste u něj moli být na prázdniny..." vysvětlí mamka a nám s bráchama v tu chvíli zaskoší rohlíky, kterýma se ládujem.
"Potřebuju cígo." řeknem na stejno a zapálíme si...Mamka nám to čas od času dovolí, tak proč ne? Táta s tou svojí rodinou na nás vyvalí oči...
"Takže mi si myslíme..." začne Luky, kterej sedí ode mě na pravo a právě seskočil dolů
"Že bychom vás měli..." pokračuju a zároveň následuju
"Ještě nějak blíž poznat." dokončí Tedy, skočí dolů také a všichni si odklepnem. Držíme asi dvě minuty ticha, které prolomí mamka
"Ehm, tak vás nejdříve seznámíme....Děcka, tohle je Simone, Paulovo manželka. Tohle je Paul, váš pravý otec...A tohle je Bill a tohle Tom, jeho nevlastní synové." dokončí proslov a mi si se všema podáme ruce.
"Jak vám mám říkat?" položím zásadní otázku na Simone a Paula.
"Mě říkte buď teto, a nebo Simone. A prosím, nevykej mi." odpoví Simone a usměje se na nás zářivím úsměvem
"Mě říkejte taky, buď strejdo nebo jménem" odpoví Paul
"Ehm...a nám jménem." odpoví nastejně ty dvá
"To se neboj, brácha..." drcnu do toho, kdo je nekblíž, to jest Bill. Ten do mě drcne nazpátek.
"Nech toho segra." ještě mě nezapomene sject pohledem.
"Tak jak to uděláme?" ozve se konečně taťka, kterej je jinek děsně ukecanej. Asi ho to taky zaskočilo, nebo spíš popudilo.
"Ehm...tak já bych navrhovala, že by jste tam mohli chodit o školy, co říkáte? Byli by jste tam tak měsíc, aby jste si našli kamarády a líp je poznali. Jestli tedy nudete chtít..." usměje se na nás mamka
"Nebo spíš, jesli vás budou chtít vzít na jejich gympl, protože s vašema průserama, nevim nevim..." řekne s úšklebkem taťka
"Ale tati, nemusíš se obávat. Mi do školy ani chodit nemusíme, co říkáte?" otočí se na nás Tedy.
"Jo, to máš pravdu brácha." řekneme na stejně a hodíme na dospělí zářivej úsměv.
"Souhlasíte, teda, že tam budete na měsíc a budete tam chodit do školy." uzavře mamka a mi jenom protočíme oči v sloup.
"O.K." řeknem znechuceně.
"Takže, kdy by jste tak chtěli jít k nám?" zeptá se Paul.
"Ehm...do tejdne?" řekne opatrně Luky
"Mi totiž..." pokračuje Tedy, takže pravda zbejvá na mě
"Máme příští tejden psát hlavní písemku z matiky." vyklopim po pravdě a nevinně se usmějeme.
"Eh, dobře tedy." řekne Paul...tak jestli na nás bude pořád takhle hodnej, je to můj oblíbenec a zůstávám u něj na pořád.
"Tady se Simone jsme se domluvili, že Bill s Tomem u nás zůstanou přes tejden, takže si rovnou přijedou pro všechny. Hdoí se nám to tedy do plánu...Simone na vás musí nabrat hodně síly...Protože, a to vám garantuju, Tedy, Sim a Luky jsou horší než tři nejzlobivější dvojčata najednou." při poslední větě se mamka otočí s lítostivím pohledem na Simone.
"Počítám s tím." řekne Simone
"Mami no dovol!" řeknem jakoby uraženě
"Dobře, dobře..tak čtyři nejzlobivější dvojčata na jednou..." řekne nakonec mamka
"No proto!" řeknem s nevinným výrazem.
"Super, vše je domluveno. Příští tejden touhle dobou si pro vás přijedem." řekne Paul a zvedá se ze židle
"Tati, to je dobrý. Příští tejden touhle dobou budeme nastupovat do auta skupiny. Nech to bejt, mi ze domů dopravíme." řekne Tom
"Jojo." dodá Bill
"Mno...tak...kluci, chovejte se jako slušně vychovaná dvojčata, prosím vás. A ne jako opravdová zlobivá dvojčata..." řekne Simone a každýmu z nich dá letmej pohlavek.
"Cože?!?!?!" vykulíme na ty dva oči
"Vy jste dvojčata?!?!?!" řeknem ještě a máme výbuch.
"Tak to je mazec." řeknu po chvíli do ticha, kdy se na nás všichni koukaj jak na debily.
"Tak to teda jo." přitakaj kluci. Když Simone s Paulem odjedou, nastane problem...kdo kde bude spát...
"Ehm...Máme pokoj pro host, ale tam je jenom jedna postel. Bill s Tomem maj takovou podmínku, že spolu nehodlaj spát v posteli." říká mamuš a čeká, co mi na to, když nic neříkáme, tak pokračuje
"Moji kluci taky nechcou spát s klukem ani s holkou v jedný posteli. Proto jeden z vás dvou, bude spát s naší Sim." když to dořekne, tak už se Tomova ruka hbitě hlásí.
Lushia
P.S." Ehm...další ode mě.........:)....a znáte to :) - pište pls komentáře...danke schöne...Lushia