Muzika-basket-laska, co si jenom vybrat? 77

28. května 2008 v 20:04 | rOxYm >< |  FF-muzika-basket-láska,co si jenom vybrat?
77.DÍL
"Nechám tě tu." Řekne ještě Bill a pak vyjde z pokoje ven. Sedím tam a dívám se na ni. Její tmavě hnědé vlasy jí spočívají podél hlavy. Její krásné hnědé oči jsou zavřené a její milý úsměv na tváři není.
"Sam." Promluvím k ní a chytnu ji za ruku. "Ty mi nesmíš umřít. Vím, že mě slyšíš…musíš něco slyšet. Tak prosím, neumírej." Stisknu její ruku, ale žádné reakce se nedočkám.
U Sam v pokoji prosedím celé dopoledne až do dvou, kdy dojdou Fischerovi.
"Tome běž domů. Určitě si ani nejedl a Simone bude mít o tebe strach." Přemlouvá mě teta Leon.
"Ne, já chci zůstat u ní."
"No tak Tome. Si tu celé dopoledne a vyspaný přece taky nemůžeš být."
"Ne já…"
"Hele brácho běž." Řekne Kris. "Já ti ji tu pohlídám a kdyby něco, tak ti brknu nebo pošlu sms, neboj."
"Ale.."
"Říkám ti běž."
"Tak dobře. Ale zase se sem vrátím." Řeknu a vstanu. Ještě se na ni naposledy podívám. Vypadá přesně tak, když sem přišel. Vůbec se nepohnula, nic.
"Tak zatím se tu mějte."
"Ahoj Tome." Řekne teta, strýc kývne hlavou Kris mávne rukou ale hned se všichni zase otočí k Sam.
"Haló? Frenku? Můžeš pro mě přijet k nemocnici?" zeptám se ho do telefonu. "Za půl hoďky? Jo super. Díky." Řeknu a položím to. Sjedu výtahem dolů a sednu si na židličku v informacích.
"Můžu Vám nějak pomoct?" zeptá se mě usměvavá, boubelatá sestřička kolem 4cítky.
"Ne ne. Díky."
"Vy ste Tom Kaulitz, že ano?"
"De to tak poznat?" nadhodím.
"Celkem de." Řekne s úsměvem sestra. "Máte tu někoho z rodiny?"
"Víte..moji holku, nebo přítelkyni? To je jedno. Prostě. Včera ji sem převezli a operovali. Srazilo ji auto."
"To je mi líto. To sem nevěděla."
"To je v pohodě."
"Ale nemusíte se o ni bát." Usměje se na mě sestra. "Tady je v dobrých rukách. Opravdu."
"Budu tomu věřit. Nic jiného mi asi nezbývá."
"Hmm…že sem tak smělá." Pokračuje sestra. "Mohla bych Vás poprosit o autogram?... Pro dceru." Dodá ještě.
"Ale jo, proč ne." Řeknu, vstanu a podepíšu se jí na přichystaný papír. "A víte co?" zeptám se jí. "Říkejte mi Tom." A podám jí ruku.
"Teda." Vypadá celkem zaraženě. "Tak já sem Sylvie." Řekne a potřeseme si rukama.
"Asi se teď budem vídat často." Řeknu jí.
"Vypadá to zle?" zeptá se.
"Upadla do kómatu. Je celá potlučená. Taky má nějaké zlomeniny. Prostě hrůza."
"Pokoj 483?" zeptá se.
"Jo, přesně ten."
"Samantha Fischerová?"
"Jo, to je ona."
"Takže to je vaše přítelkyně. Ta mladá, krásná dívčina?"
"Hmm…je."
"Včera sem ji viděla. Určitě je hodná, že? Taková tvářička. I když teď má nějaký ten škrábanec."
"Nějaký ten škrábanec?" usměju se.
"Vidíte. Hned je to lepší, když se usmějete."
"Já bych se ani usmívat neměl."
"Ale to je blbost." Řekne hned Sylvie. "Můžete se usmívat, jinak by to snad ani nešlo, žít bez úsměvů a smíchu."
"V takové situaci je to těžké." Řeknu jí. "Už budu muset jít. Čeká na mě řidič."
"Jistě. Jen běžte."
"Dík za pokec Sylvie."
"Pokec?" zasměje se. "Vy mladí." Řekne ještě, a já pak vyjdu ven na ulici, kde nasednu do auta a nechám se odvézt domů.
:::ZA 5 HODIN:::
"Dneska mi volal David." Ozve se Bill, když spolu sledujeme nějaký pořad v televizi, který vůbec nevnímám. Máma mi totiž zakázala jít znova do nemocnice. Prý se musím pořádně vyspat a kdesi cosi.
"Hm…a co chtěl?"
"Ohledně turné. Je odložené o měsíc. Takže 3. března vyjíždíme."
"Cože? Ne já nikam nepojedu."
"Tome musíš. To přece našim fanouškům nemůžeme udělat. Vím, že máš teď těžké období, kvůli tomu co se stalo Sam, ale musíme jet."
"Ty víš putna o tom jaké mám období. Vůbec nevíš jak mi je." Řeknu a zvednu se od televize.
"Tome sme dvojčata. Poznám na tobě, když se trápíš. Když ti něco je."
"Víš co Bille? Nech mě na pokoji." řeknu a vyběhnu k sobě do pokoje.
:::ZA 14 DNÍ:::
"Zdravím Sylvie."
"Dobrý den Tome."
"Jak se dneska vede?"
"Zatím dobře. A co Vám?"
"Pořád stejně."
"Ach…"povzdechne si Sylvie. Projdu chodbou a přivolám si výtah.
"Ahoj miláčku." Pozdravím Sam, když vkročím do dveří a zavřu za sebou. Hned se posadím vedle ní a můžu na ní oči nechat. Obličej už se jí zlepšil. Šrámy už nejsou skoro vidět a připadá mi, že nabrala trochu barvy. Určitě se její stav zlepšuje, tím sem si jistý.
"OOh,pan Kaulitz. Že mě to nepřekvapuje." Otevře dveře doktor Schelinger.
"Dobrý den pane doktore." Řeknu a vstanu od Sam, ať ji může zkontrolovat.
"Stav stabilizovaný…puls hmatatelný…" říká si doktor spíš jen sám pro sebe. "No, a je to." Řekne po chvilce. Sednu si teda zase zpátky k ní.
"Žádné změny?" zeptám se ho.
"Žádné. Pořád stejné. Víte Tome…" řekne a posadí se ke mně. "Samantha bojuje. Bojuje za všech sil, aby zůstala mezi náma. Vím, že je to tak."
"A jak to víte?"
"za normálních okolností by už byla mrtvá." Řekne doktor natvrdo.
"Mrtvá?"
"Přesně tak. Na sále sme měli obrovské štěstí, že sme jí nezasáhly ostatní orgány. Zlomeniny, pohmožděniny to všechno sme dokázali spravit a s kómatem sme tak trochu počítali. Podle svědectví, co sem slyšel utrpěla opravdu prudký náraz. V jistém smyslu je štěstí, že její páteř to všechno přežila bez úhony. Takže pokud se Samantha probere a já vím, že ano…bude moct znova chodit."
"Ale proč mi to říkáte až teď?"
"Rodiče Sam a vlastně i vaši rodiče si nepřáli ,abych vám to říkal."
"Cože? Ale proč?"
"Prý si dáváte za vinu to co se jí stalo." Podívá se na ni a pak zpátky na mě. "A nechtěli vás tolik zatěžovat. Ste slavná osobnost Tome, ste hudebník a ti věci jako je smrt chápou jinak než ostatní lidé."
"To sem netušil."
"No ale teď víte, jak na to Sam opravdu je." Vstane. "Já teď budu muset jít k dalšímu pacientovi."
"Jo, ano jistě."
"Tak na shledanou Tome."
"Naschle. A díky pane doktore."
"Není za co." Řekne a zavře za sebou dveře. Otočím se zpátky na Sam a chytnu ji za ruku. "Nikomu tě nedám." Řeknu, a políbím jí ruku.
:::ZA 3 DNY:::
"Zlato, jak to teda vidíš s tím turné?" zeptá se mě máma u obědu.
"Mami,už sem říkal, že nikam nepojedu."
"No tak brácha…" přidá se k ní ještě Bill.
"Nepojedu. Nenechám tady Sam, když mě potřebuje."
"A jak prosim tě? Sam je teď v komatu a já ti slibuju, že kdyby se cokoli stalo, kdyby se probrala nebo kdyby…." Odmlčí se. "Tak ti dáme vědět!"
"Mami…já ji tady nechci takhle nechat."
"Ale vždyť tu budeme my. Taky její rodina. Nemysli si, že na Sam zapomeneme Tome. To nikdy. A ty musíš jet. Musíš se aspoň trochu odreagovat. Sedíš u Sam dennodenně, s nikým skoro nepromluvíš ani půl slova, nebavíš se tak jako dřív." Chytne moji dlaň do své.
"A jak bych asi mohl?"
"Právě proto bys měl jet na to turné. Čekají na vás davy fanynek a ty je prostě zklameš? To chceš Tome, zklamat svoje fanoušky?"
"Ne..ne to nechci."
"Tak vidíš. Věř mi Tome. Sem tvoje máma a dám na svou potenciální snachu pozor, to ti slibuju." Usměje se máma.
"Já…" podívám se na Billa. Jeho oči mě prosí a prosí mě taky oči mámy. "Tak dobře, pojedu." Rozhodnu se nakonec.
fixa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hedva(CZ) Hedva(CZ) | 28. května 2008 v 20:39 | Reagovat

ty kokso .. fakt super povidka!!!

2 Billinka Billinka | 28. května 2008 v 20:42 | Reagovat

je to bestovniiiiiiiiiiiiiiiiiiii !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

chcu dalsi dilek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama